Tedy.. jelikož na mne za stále útočnějších bojových pokřiků začalo působit vlastní svědomí jsem si zcela dobrovolně uvědomila, že není úplně nejslušnější stát o psaní nějakých článků a pak je, no.. jak to říct.. – jo, nepsat, rozhodla jsem se tento drobný detail nepatrně pozměnit. Vlastně patrně. Psaním.
Co se týče tohoto nepochybně velmi roztomilého článečQu, musím vás klausžel upozornit, že až tak miloučký není – míním, místy možná působím jako zlá voldemortoidní osoba, která pořádně nemá na práci nic jiného než rýpat do našich oblíbených seriálových postav (a dělat ťuťu ňuňu na viteály) – nicméně, ráda bych se s vámi podělila o pár poznatků, které jsem během třetí série zaregistrovala. Charaktery jednotlivých postav atépé. Nejsem ničí psychiatr (i když s předstíranou empatií vlastně vůbec nemám problém..- ), tak zkuste nebýt zlí a příležitostně mě prosím nezabetonovávejte do země. Zemi by se to nemuselo líbit. *yes*
Fajnt, nechci tady rozebírat jednotlivé epizody třetí série, mám pocit, že jste s jejich obsahem obeznámení stejně dobře jako já. Ráda bych se zaměřila spíš na chování našich oblíbených (i neoblíbených) postaviček, ale zase – ne chování díl za dílem, to bychom tu byli nejméně do Vánoc (to by tak hrálo, abych si ještě musela hrát na Ježíška a dávat vám dárky), spíš věci, které mě při sledování seriálu zarazily, nad kterými jsem jen nechápavě pozvedávala obočí, nebo jsem se už prostě jen usmívala.
Jako první bych ráda řekla pár slov k naší nové Buffy, a sice k Rebekah. Jediná scéna, která mě – řekněme – vážně dostala, byla, když se nám milá Reb pokoušela zapálit slečnu Gilbertovou (ne, že bych snad chtěla, aby nám Elenka vzplála. *pousmání* A ne, že by ji snad opravdu zapálila, ale.. víte snad co mám na mysli. Taková tamta scéna.) Tam mi totiž připadala opravdu.. nespoutaná, neúprosná, odhodlaná to skončit. Tam jsem z ní opravdu cítila, že to není jen nějaký neškodný stoletý upír, mezi jehož záliby patří předvádění sexy tanečků s kolíkem z bílého dubu. Ale – abych byla upřímná, ohledně Rebekah pořád nějak nechápu, proč z ní mám chvílemi pocit holčičky, které sebrali oblíbenou panenku. Jistě, je to jen „člověk“, přišla o matku, roky se vláčela se svým psychopatickým kříženeckým bratříčkem a možná chtěla na chvíli něco, co by aspoň nepatrně připomínalo „normální život“ – obléct si krásné šaty, jít na ples, být královnou večera (dalo by se polemizovat o tom, do jaké míry to kdo považuje za smysl svého života – nevím, nakolik se kdy třeba takový Damon chtěl stát královnou, ale každopádně je to docela zajímavá představa *pohled upřený do dáli*). Ale, proboha, je to přece pořád původní upír(ka) – je sice milé, že se nám scénaristé opakovaně pokoušejí ukázat, že i v ní ještě zůstaly nějaké stopy lidskosti, ale aby se nám málem složila z toho, že ji žádný ze Salvatorů nechce (chápu, je to smutný příběh *ir*) – plus ještě to divadýlko s Damonem v posledním dílu – to už se mi vážně zdá moc. Měla by vzbuzovat trochu úcty, není to přece žádná chudinka. A Klaus koneckonců taky nemá žádné scény, kde se mazlí s plyšovými medvídky, že?
Stefan (který bohužel ještě nedostal alternativní roli v Buffy /Buffy, přemožitelka upírů/ a tudíž nám zůstává zatajeno, jestli se stal naším novým Spikem či nikoli – sama bych ho tipla spíš na Gilese) nám měkne, nevím, jestli je to jen můj skromný dojem (občas mívám tyhle vážně otravné dojmy, které nejsou zrovna všeobecně sdíleny), ale když je zlý, připadá mi, že to aspoň o něčem je. Mám na mysli – jak mu Elena pořád dokola opakuje jak to s ním nikdy nevzdá, jak ho pořád miluje, blablabla, blablabla, a on se na ni jen dívá s pozvednutým obočím alá i-když-jsem-tohle-spojení-nechtěla-použít-použiju-ho bitch please. Když je hodný, nějak vůbec nevím, co se mi má na něm vlastně líbit. (A to je teprv smutné!) Navíc, když se ještě Damon začne tvářit jakože je mu Elena úplně ukradená (*sure, suuure*), nepříjemně mi to potom připomíná první sérii.
Co se týče Damona (Salvatore brother 0.2 beta) ten už mi začíná lézt na nervy tím, jak se s každým (fajnt, tady by se možná víc hodil tvar „s každou“ – ale tak, nikdy nevíte) hned musí vyspat. Chápu, že si neustále potřebuje dokazovat, jak je děsivě neodolatelný a dokonalý (což je, ofkórs), ale mám dojem, že bych se brzo už ani nedivila, kdyby na to hupsnul s Elija..- no nic. A třeba taková Sage, to jsem si taky říkala „co, prosím?“, když nám v jedné epizodě ukázali, že vůbec existuje, a najednou tradá – v další už byla v Mystic Falls. A její údajně velkolepá láska s Finnem – byli si totiž souzeni – a Finn, který byl naprosto odhodlaný zemřít, byl znechucený sám ze sebe, nenáviděl to, čím je.. jo, tak přesně ten se během tří vteřin rozhodl pro život s ní, tak láska, neasi.
S Alarickem už nejspíš vážně neví coby. (A už přestali dávat tu reklamu na Obi, takže neví, že tam by jim s tím poradili, protože když nevíte coby – najdete to v Obi!)
Původní mamču komentovat skoro nebudu – ano, sice se tam jen mihla, ale stejně. Ráda bych citovala jednu zahraniční stránku, a sice: ,,So the big ending shocker is that Klaus’ mom (who was thought dead this whole time) is the vamp that was actually hanging out in the locked coffin. She’s so thrilled to have her family all together that she forgives him and wants them all to be happy and form their own band to tour with Justin Bieber.“ (odkaz)
– žádná tour s Justinem Bieberem se sice nakonec nekonala, a vlastně je jen všechny chtěla zabít *to máte skoro to samé*, chudinka, měla to těžké, ale něco na tom bude, jak tam už pomalu každý druhý pěje ódy na to, jak je pro něho rodina vším, a pak Klaus po smrti Finna prohodí, že to byl vlastně pěkný idiot. (Neříkám, že nebyl, ale taky to byl tvůj bratr, Niklausi, to jest rodinný příslušník, a slovo rodinný, mám dojem, vzniklo od slova rodina, ale tak nevadí.)
Vlastně jsem se přistihla u toho, jak mi chybí Katherine /taky nevím, co si mám o tom myslet/, Elena vážně jenom pořád dokola někomu odpouští, někoho zachraňuje, miluje, odpouští, rozhoduje za ostatní, odpouští, odmítá milovat Damona, strašně se přemáhá, aby to a ono. A ták. Ale jinak je mám všechny ráda. *yes*