Don’t trust me, ‚cause even I don’t trust myself (7)
Chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala v těch obrovských až ke stropu se táhnoucích regálech plných knih a našla oddělení s WW2. Nakonec jsem si ale přece jenom odnášela k jednomu z postraních stolků hromadu knih. Vlastně jsem neměla v úmyslu je zde všechny přečíst. Stačilo jen zjistit která stojí za to nosit domů a která je pro můj primitivní mozeček nepoužitelná, možná si ještě u některých něco podtrhat. Samozřejmě bych to všechnno mohla stejně dobře přečíst doma, ale osobně stejně dávám přednost knihovně, protože doma se vždycky najde něco, co se musí udělat přednostně nebo se tam prostě nedá soustředit.
Usadila jsem se na židli a chňapla první knihu, co mi přišla pod ruku. S tou jsem se pak mořila dobrých dvacet minut, než jsem zjistila, že opravdu nepotřebuju vědět každou pitomost (obsaženou na 653 stranách) o výstroji ponorek v Pearl Harboru. Po tom co jsem prolistovala alespoň dalších 5 knih, nebyla jsem s prací prakticky o moc dál, protože z 5 se 3 zabývali vybavením japonských letounů a 1 podrobným popisem nějaké válečné lodi.
Nakonec jsem to vzdala a řekla si, že když už nic jiného, alespoň se poohlédnu po nějakém slovníku, který by mi prozradil, co znamená to slavné tora, tora, tora.
Zvedla jsem se a vydala se na průzkum knihovny hledajíc oddělení se slovníky. Jak jsem tak obcházela regály a četla cedulky na nich napsané, všimla jsem si, že se knihovna už téměř vyprázdnila. Kromě jedné blond slečny s brýlemi, která si právě do brašny strkala dvě obrovské knihy, už jsem nepotkala vlastně nikoho. Ale vlastně by mě to ani nemělo překvapovat, že? Kdo by se zahazoval v knihovně v půl sedmé večer? Povzdychla jsem si nad svým nešťastným osudem a zabočila do uličky s nadpisem slovníky a jazyky.
Prstem jsem přejížděla hřbety knih. Slovník jazyka frncouzského, Mluvnice Angličtiny, Gramatika a jiná úskalí španělského jazyka, Anglický slovník a fráze…. Jako na potvoru se ale zrovinka ta kniha, kterou jsem já hledala musela nacházet na jednom z poněkud vyšších regálů, takže jsem se musela jaksi nepohodlně natáhnout, abych tam vůbec dosáhla. Kniha byla velká a těžká a když už jsem si říkala, že jakmile jí vytáhnu, tedy jestli ji vytáhnu, nejspíš mě převáží a já sebou prásknu do police za mnou, najednou se odněkud ze vzduchu vynořila čísi ruka, která podpořila moje vlastní chabé prsty, bez problémů dosáhla pro knihu a sundala ji dolů.
Otočila jsem se, abych poděkovala svému zachránci a málem vlítla přímo do Damona. Zasekla jsem se s knihou v náručí a neschopna slova.
“Nemáš zač,” ušklíbl se na mě Damon tím svým úžasným samolibým úsměvem.
Úžasným!!! WTF – toť slova první části mé komplikované osoby.
Zahoď tu knihu, sakra na co čekáš!!! – toť svlova druhé části mé komplikované osoby.
“Ehm, já…já… jsem tě tu nečekala..” – toť slova mého inteligentního já.
V jeho tváři se zračilo pobavení.“Samozřejmě že nečekala. Kdyby čekala, nebyla bys tu,” jeho bezbarvé oči si mě našly.”Vyhýbáš se mi.” Cosi poťouchlého ve mě vydalo jakýsi výtězný ryk – měla jsem silné podezření, že je to ona první část mého já. Načež se druhá část začala cítit strašně provinile a chtěla to popřít.
“Nevyhýbám.” neznělo to zrovna přesvědčeně a stejně tak jsem teď mohla říct, že se sakra snažím se s ním ani nevidět, vyznělo by to stejně. Damon se jen usmál a mě bylo hned jasné, že všechny mé vnitřní pochody odhalil. Natáhl se a s provokativní něžností mě pohladil po, jsem si jistá, rudé tváři, přičemž letmo zavadil o mé náušnice. Samozřejmě, dnes jsem měla své oblíbené, diamantové.
Hladina vlivu první části na můj mozek strmě klesala, tlak v mých žilách závratně stoupal a zárověň s ním I moje sebevědomí.
Odhodlaně jsem se snažila přemýšlet. Což ovšem zrovna moc dobře nešlo, když se v mé bezprostřední blízkosti nacházel Damon a jeho vševědoucí krásné oči…+ jeho dotyky…
Fajn. Co že jsem to říkala u Bonnie? Potřebuju čas? Potřebuju to správně uvážit? Zjistit co vlastně cítím?
Fajn, tak se tedy jde zjišťovat.
Odhodlaně jsem se napřímila a odvážně zvedla pohled z podlahy.
“A kdybych se ti vyhýbala, udělala bych tohle?”
V Damonově výrazu se ještě stihl mihnout stín překvapení, když už jsem se k němu tiskla ve vášnivém polibku. Pak už po překvapení nebylo ani stopy. Zcela jistě mě obejmul kolem pasu a přitáhl ještě blíž ke své statné hrudi. Kniha, kterou jsem předtím držela v ruce, už se dávno válela na zemi. Ani jsem si nestihla uvědomit jak, už jsem byla zády přitisknutá na knihovní regál a jediné, co se nacházelo široko daleko v mém malém soukromém vesmíru, byl Damon. Na to moje “zjišťování” jsem jen stěží dokázala myslet. Ale pokud si moje naivní první část mě samé původně myslela, že jakmile zvětřím Damonovu obvyklou a tak typickou hrubost, okamžitě zase zasýčkuju zpátky do Stefanovy náruče, krutě se spletla.
Tedy takhle, plán to byl nepochybně dobrý a asi by I vyšel, kdyby se první část nepřepočítala v jedné zásadní věci.
Damon totiž vůbec hrubý nebyl. Ačkoli to tak trochu očekávala I druhá část, celá moje bytost najednou zjišťovala, že Damonovy polibky jsou lehké a krásné a dotyky jemné a mnohem spíš sebejisté než hrubé. To já sama jsem se k němu tiskla jako klíště a chtivě si brala jeho polibky z něžných rtů.
No a přesně při tom zjištění se hluboko ve mě zlomila I poslední stabilní opora mé prostefanovské části. Teď už byl všude jenom Damon.
Bylo to jako kouzlo – zázračné, neobvyklé, pohádkové a zakázané. Tak děsivě zakázané až mi naběhla husí kůže, jak mi Damon sklouzl jemnými polibky ke krku a čelisti. I když ta by mi asi naběhla tak jako tak. Nakonec se Damonovy rty zastavily u mého ušního lalůčku.
“Tygr,” zašeptal a já jsem jen stěží postřehla, že se ho ptám “cože?” jak jsem se k němu natáčela dychtíc po dalších jeho polibcích.
“Tygr,” zopakoval tiše, jak se po již známé cestičce vracel zpět k mým dychtivým rtům. “Tora znamená tygr.” Ani jsem tu zprávu nestihla vstřebat a už jsem měla hlavu zase plnou něčeho úplně jiného. Svět se zase ponořil do víru Damonových sladkých polibků a mě to totálně omámilo.
A pak se najednou Damon zčista jasna odtáhl. Koukala jsem jako zaražený puk, jak jsem se ještě nestihla vzpamatovat z té náhlé změny. Zamračil se, střelil pohledem někam směrem k východu a já okamžitě poznala, že je něco špatně. Pak se stalo všechno strašně rychle. Nejdřív se trochu bezradně rozhlédl všude kolem, jakoby nevěděl co dřív. To už jsem se I já mračila a trochu neklidně rozhlížela, jestli náhodou neuvidím, v čem je háček. Pak mi věnoval nečekaný polibek na rty, tak lehký a krátký, že jsem ho sotva postřehla a najednou byl pryč. Stisk jeho dlaní na mých bocích jakoby nikdy neexistoval a já byla najednou v knihovně sama.
Nejdřív jsem byla zmatená a pak trochu vyděšená, co tohle má znamenat? To ovšem netrvalo dlouho. Stála jsem tam sama tak deset vteřin a pak se najednou o protější regál opíral Stefan. Hrklo ve mě.
A zároveň se mi ulevilo, protože už mi bylo hned jasné, proč Damon tak náhle zmizel. Úleva se ještě prohloubila, když jsem podle Stefanova úplně obvyklého a nijak zvlášť podezíravého nebo jakkoli rozrušeného výrazu usoudila, že o tom, že mě zrovna málem přistihl při milostné scéně s jeho vlastním bratrem, nemá ani to nejmlhavější tušení.
Pak se trochu zamračil. Mozek mi spustil alarm a připravil se na Mystic Fallský masakr upířími zuby.
“Nezvedněš tu knihu?” Zmateně jsem na něj koukala. Zaraženě jsem následovala jeho pohled až ke knize na podlaze.
“Oh,” vypadlo ze mě napůl překvapením a napůl úlevou.”Jo jasně …já…. neuvědomila jsem si…. no… to je fuk,” mávla jsem nakonec rukou nad mým blábolením, jak jsem si uvědomila, že se nemůžu chovat podezřeleji a radši se ihned sehla pro knihu.
Vlastně už jí ani nebudu potřebovat. Odložila jsem ji na jeden z knihovních stolků, že ji pak knihovnice vrátí zpět do regálu, protože mě se momentálně lozit po policích moc nechtělo.
“Hledal jsem tě,” utrousil Stefan a najednou byl přímo u mě. Snažila jsem se při jeho polibku alespoň trochu spolupracovat a nepůsobit moc strnule.
“No..já… vlastně už jsem chtěla jít,” vypadlo ze mě nakonec. Co mám teď sakra dělat? Nemůžu… nemůžu se s ním přece rozejít?
Mnula jsem si čelo, jak jsem kolem něj procházela k východu. Na nějaké knihy, které jsem si předtím chtěla vzít domů na přečtení, jsem v tu chvíli zapoměla.
“No tak půjdu s tebou,” řekl, jakoby to bylo vůbec to nejprimitivnější na světě a už byl zase po mém boku.
“Fajn,”utrusila jsem a teprv potom, co jsem to vyslovila, mi došlo, že je to poněkud nevděčné. “Totiž…. promiň,”snažila jsem se to alespoň trochu uhladit,”…jen mě dnes bolí hlava.” Vybruslila jsem ještě celkem dobře.
Jak jsme tak mlčky procházeli setmělými ulicemi, začala jsem si konečně uvědomovat, v jaké kaši to jsem.
Fajn.
Stefana miluju. Nebo alespoň jsem milovala. Rozejít se s ním nechci, to vžádném případě.
Damona jsem nenáviděla. Teď ho nejspíš miluju. Rozejít bych se s ním měla. Ale nechci.
A ohledně dějepisné práce jsem se dostala jen k tora, tora, tora.
Perfektní.
Ani jsem si nevšimla, že už jsme dorazili k našemu domu. Z knihovny to nebylo daleko, jen mě to v mých oceánech myšlenek přišlo ještě kratší. Dokonce jsem ještě pořádně ani nevnímala, když mi Stefan dával pusu na dobrou noc a pak mizel ve tmě. Ani Jennino “Kdes byla tak dlouho” mě neprobralo. Jen jsem zamumlala něco ve smyslu “v knihovně kvůli dějepisu” a už jsem spěchala nahoru do svého pokoje.
“Pf,” svalila jsem se na postel.
Takže poučení číslo jedna: Nikdy si nic nezačínejte s upírem, a to protože nikdy nemáte spoleh, jestli vaši nevěru přežije dostatečně na to, abyste ji přežili I vy.
Poučení číslo dvě: Nikdy si nic nezačínejte s upírem, který má totálně sexy a úžasného bratra, důvod snad uvádět nemusím.
Poučení číslo tři: Nikdy si nelehejte na postel, pokud jste se pořádně nepřesvědčili, že jste si na ní předtím neodložili nějakou pěkně tvrdou knihu.
Zakvičela jsem bolestí a vytáhla knihu zpod zad. Můj deník. Samozřejmě.
Chvíli jsem na něj tak koukala a přemýšlela, proč jsem ho tu sakra nechala jen tak ležet. Pak mi došlo, že jsem si asi zase četla svůj minulý zápisek. To mě dovedlo na myšlenku, jestli bych si měla zapsat I tento zážitek. Samozřejmě s rizikem, že nad ním strávím zbytek svého života.
A že si ho někdo přečte.
Sakra, vždyť to si může přečíst I ten minulý!
S tím zjištěním jsem začala horečně přemýšlet, jestli to prostě nemám z deníku vytrhnout nebo deník rovnou zahodit. Nakonec jsem se odhodlala, vytrhla všechny stránky mého minulého zápisu, hodila do koše na papír a deník … co s ním?
Mám ho rovnou taky vyhodit? Nebo prostě ignorovat ty podezřele chybějící stránky a psát dál?
Nakonec jsem usoudila, že to nechám na jindy a půjdu radši spát. Deník jsem mezitím pohodila zpátky na postel.
Už jsem si sundala mikinu I většinu svých náramků a zrovna jsem si chtěla dojít pro noční košili ke skříni, když jsem si v odrazu jedné z mých sošek všimla nějakého stínu.
Otočila jsem se a popravdě mě ani moc nepřekvapilo, když jsem tím stínem shledala Damona posedávajícího na okně I se svým dokonalým úsměvem.
Odevzdaně jsem odhodila mikinu kamsi do útrob mé skříně, “Chodit dveřmi pro tebe nikdy nebude dost dobrý, že ne?”
“Pokud bude v předsíni stepovat Jenna, která má za to, že do tvého osobního života nepatřím, tak ne.” Dokázala jsem uhodnout, že Damon právě opustil svoji vyhlídku na okně a přemístil se přímo za má záda. Cítila jsem tam jeho přítomnost.
“A chceš do něho patřit?,” nadhodila jsem a už si plně užívala jeho paží obemknutých kolem mých boků. Jeho polibky na krku a ramenu mě přiváděly doslova k šílenství. Jakobych už tak nebyla dost šílená, že?
“Co bys řekla?”
Vzala jsm to jako provokaci. Zprudka jsem se otočila v jeho sevření a nechala jeho rty sklouznout na mé.
V záplavě polibků a doteků jsem jen sotva dokázala vnímat čas. A ten který jsem vnímat dokázala se měřil na polibky za sekundu. Zčista jasna jsem se najednou ocitla mezi peřinami na mé vlastní posteli v Damonově objetí a s nějakou neznámou bolestí prosakující z mých zad. Zavrčela jsem nelibostí a opět vytáhla deník zpod mého těla a ledabile jím mrštila kamsi do prostoru. Damon se tomu jenom zasmál.
Ani nevím jak a už teprv ne kdy jsem si uvědomila, že mi chybí tričko. Nevadilo mi to. Jak jsem si začala být konečně vědoma, ani Damon už na sobě neměl svou košili. Akorát mi nebylo tak úplně jasné, jak se mi v tomhle poněkud omámeném stavu povedlo porozepínat všechny ty knoflíčky. Ale brzo jsem to nechala plavat. V Damonově náručí se tak dobře zapomínalo na všechno.
Myslím, že bych ani nebyla schopná zcela jistě říct, jestli ležím na posteli nebo na zemi, v Damonově objetí to bylo stejně jedno. Jeho jemné a navýsost opatrné paže si mě hýčkaly jako bych byla ze skla. Cítila jsem ho všude, všude kolem mě, se mnou. Nikdo by mi nemohl nahradit ty jeho laskající rty na mých rtech, na krku na ramenou, na klíčních kostech, na tvářích … Nikdo.
Kdyby se mě někdo v tu chvíli zeptal na Stefana, asi bych ani nevěděla, že někdo takový existuje. Všechno, kolem čeho se teď motal můj malý krásný svět, byly Damonovy jemné doteky a rty, které jsem v tu chvíli považovala za stokrát důležitější než hrozbu atomového výbuchu. Ale je fakt, že v Damonově náruči bych asi ani nezaregistrovala, že už jsem v nebi. S ním jsem byla v nebi už teď.
Nebo v pekle…?
Potom je to opravdu nádherné peklo.
Zaslala: Aprille