Beauty & The Beast – Část 1: Kapitola 7

Část 1 – 1923:
Kapitola 7.

Pro normálního člověka se může zdát, že Annie Stevensonová je obyčejná dívka. Pro upíra, který prahne po krvi, se ovšem stane něčím úplně jiným. Hned po prvním setkání Damon ví, že tahle lidská bytost mu přinese něco, na co ani on nebyl připravený.

 

Annie procitla ze spánku do chladného podzimního rána. Déšť bubnoval na střechy domů a silný vítr se opíral do rozvrzaných okenic. Bytem se nesl pach vlhké omítky a světlo přes květované záclony bylo šedivé a studené, jako stará, děravá deka.

Dívka se překulila na posteli a zamžourala na budík. Stál nevinně na nočním stolku, ale čas na něm byl neúprosný. Sedm hodin ráno byla akorát ta správná doba na vstávání.

Naposledy k sobě přitiskla teplou péřovou duchnu a pak ji ze sebe neochotně stáhla. Tělo jí okamžitě napadl ledový vítr profukující přes špatně těsnící okna. Posadila se na posteli, zívla a nazula si papuče. Potom se shrbeně odporoučela do koupelny. Opláchla si obličej a zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Nespokojeně si odfrkla a popadla kartáček. Vzpomněla si na včerejší výlet s Damonem a po páteři jí přejel mráz. Něco zvláštního na něm ji děsilo, něco neznámého. Stiskla kartáček mezi zuby a pokusila se myšlenku vytěsnit z hlavy.

Dokončila ranní hygienu a vrátila se do pokoje. Už trochu čilejší otevřela skříň a vyndala z ní jedny tmavě modré šaty, bílé punčochy, teplý svetr a šálu. Všechno hodila na postel a přešla k prádelníku, otevřela horní šuplík a vyndala z něj čisté spodní prádlo. Svlékla si noční košili a rychle na sebe natáhla přichystané oblečení. Zrovna v okamžiku, kdy si zapnula svetr, někdo zazvonil. Otočila se a po cestě chňapla po hřebenu, aby si mohla rychle pročísnout neposlušně rozčepýřené vlasy, než otevře nevítanému rannímu návštěvníkovi. Zvonek se nedočkavě ozval znovu.

„Už jdu,“ odpověděla a spěšně otevřela.

„Dobrý den. Mám pro vás doporučený dopis, mohla byste mi to tady, prosím, podepsat?“ usmál se na ni mladý pošťák.

„Jistě,“ opětovala mu úsměv zdvořile a vzala ti od něho tužku. „Máme to ale počasí, viďte?“ věnovala mu soucitný pohled, když si všimla, jak z chlapce kape voda.

„Léto nám pomalu končí,“ pokýval mladík hlavou a předal jí dopis ve velké zažloutlé obálce s razítkem.

„Děkuji.“ Vzala obálku a vrátila mu tužku.

„Přeji příjemný den.“ Uklonil se jí pošťák a už sbíhal po schodech s taškou plnou dalších promočených dopisů.

Annie za sebou zavřela a prohlédla si obálku. Bylo to z Chicagské univerzity. Naneštěstí nebyl čas na čtení, odhodila dopis na kuchyňský stůl, popadla tašku, vrazila do ní jednu knihu, kterou stejně nestačila přečíst a vyrazila do školy.

 

„Pokojská!“ Hlasitý skřehotavý hlas protivné ženské přehlušovalo jen bubnování mohutných dešťových kapek do velkého francouzského okna. Damon ležel na posteli natažený jak široký tak dlouhý a civěl do prázdna. Zase.

„Pokojská!“ Ženština znovu zatloukla na temně hnědé dřevěné dveře. Služebnice v drahých hotelech byly očividně vycvičené k impozantní trpělivosti. Upíra to ale nezajímalo. Neposlouchal ani zvuk vody z venku, ani neodbytnou babku za dveřmi. Koutky úst měl lehce pozvednuté do zasněného úsměvu Mony Lisy a oči bezcílně zamířené do kazetového obložení stropu. Pokojská to ještě párkrát zkusila, ale s Damonem to ani nehnulo. Neměl v úmyslu hnout se nejméně celý týden. Chtěl tam ležet v té pohodlné posteli a čekat než bude sobota, aby mohl vzít ukradené auto a jet Annie vyzvednout.

Jeho žaludek to ale bohužel plánoval jinak. Čím déle upír ležel bez hnutí, tím pravidelněji se jeho břicho ozývalo. Nejhorší na tom bylo, že na jídlo neměl ani pomyšlení. Výčitky svědomí by mu nedovolili ublížit živé duši. Nemohl ale nechávat nic náhodě, pokud se nebude pravidelně krmit, mohl by se stát nebezpečným nejen pro sebe.

Nejdřív opatrně pohnul prsty na rukou, nebyl si jistý, jestli po všech těch hodinách v leže, bude vůbec schopný si stoupnout. Když si zvedl celou ruku do úrovně očí, zatnul ji v pěst a prohlédl si pečlivě všechny klouby.

„To by šlo.“ Kývl a vyhoupnul se do sedu. Prošel pod obloukem, který odděloval luxusně zařízenou ložnici od neméně krásného obývacího pokoje a otočil klíčkem v zámku.

„Madam, něco vám upadlo.“ Zavolal do chodby na pokojskou, která zrovna vcházela do vedlejších dveří.

 

Bylo skoro osm hodin, když Annie vyběhla před dům a ve vchodových dveřích rychle roztáhla deštník. Už když sbíhala schody, jí chatrnou pokrývku hlavy nadnesl vítr a otočil křehkou konstrukci opačně. Dívka zaklela a taktak se vyhnula hluboké kaluži. Na chvíli obrátila černý deštník s bílými puntíky proti větru a nechala ho vrátit se do původního stavu. Pak už poklusem utíkala k hlavní cestě, kde co chvíli projela tramvaj nacpaná lidmi. Naskočila na jednu, která ji zrovna míjela, omluvila se lidem, kteří se nespokojeně tlačili uvnitř, a zase deštník složila.

Pondělní hektická rána nezvládala příliš dobře a o to hůř se cítila dnes při tom všem nepříjemném podzimním nečasu.

Tramvaj uháněla a čas od času z ní vystoupili lidé mířící na osm hodin do práce. Annie vystupovala právě ve chvíli, kdy na hodinách univerzitní věže odbylo osm hodin.

„K čertu, přednáška,“ hlesla tiše, aby ji nikdo neslyšel. Ani se neobtěžovala roztáhnout deštník a utíkala směrem k budově, kde se konala přednáška z historie.

 

Odtáhl se od zmatené pokojské a sáhl po přichystaném ručníku. Přitiskl ho ženě k ráně na krku a chvilku počkal. Snažil se udělat co nejmenší ránu a zdálo se, že se mu to i podařilo.

„Všechno je v pořádku. Jenom si to pevně držte a počkejte tady, až rána přestane krvácet,“ ujistil ji nejpřesvědčivějším způsobem, jaký znal – ovlivněním. Žena přikývla a sedla si do křesla, ke kterému ji přivedl. Kousnutí na krku bylo maličké a Damon byl přesvědčený, že bude co nevidět zacelené. Nechal služebnou sedět v křesle v obývacím pokoji a šel se mezitím přichystat na krátkou projížďku k univerzitě. Nedokázal by čekat celý týden.

 

***

„A to je pro dnešek všechno. Uvidíme se příští týden a nezapomeňte svoje seminární práce,“ oznámil profesor přísně, zaklapl učebnici, ze které jim přednášel a rázným krokem opustil přednáškový sál.

„Páni, Annie, kde jsi byla včera?“ Šťouchla do ní Bessie, když vycházeli dvoukřídlými dveřmi do široké vstupní haly starodávné Chicagské univerzity.

„Jak to myslíš?“ Otočila se na ni kamarádka nechápavě.

„Ale prosím tě, vidím ti na očích, že jsi špatně spala,“ ušklíbla se na ni kamarádka.

„Tobě nic neunikne, viď,“ usmála se Annie poraženě.

„No já sem to věděla, tak povídej.“ Nadhodila si učebnice v náručí a zamířila dlouhou chodbou ven z budovy.

„Dobře, pamatuješ si toho muže z baru?“ začala Annie nadšeně.

„Muž? Co? Jméno, pohlaví, věk,“ přerušila je Ethel udýchaně. „No, pohlaví vlastně víme, takže co mi uniká?“ Napodobila dychtivý pohled Bessie a srovnala s kamarádkami krok.

„Annie měla rande,“ oznámila Bessie významně.

„Jo? A známe ho?“ Žduchla do ní Ethel prozíravě.

„Vlastně,“ Annie se nervózně ohlédla po Ethel a pak sklopila pohled na mramorovanou podlahu.

„No tak, nenech se přemlouvat.“ Bessie ji hravě žduchla do ramene.

„Měla bych jít na další hodinu,“ zabrblala si pod nos a zrychlila krok.

„No počkej, ještě před chvílí jsi nám to všechno chtěla dobrovolně vyklopit a teď to z tebe najednou musíme tahat?“

„Promluvíme si o tom později,“ ujistila rozčarovanou Bessie a chtěla vyjít z mohutných dvoukřídlých dveří.

„Já vím, o co tu jde.“ Chytila ji Ethel za ruku a stáhla zpátky do davu, který mířil ven na školní pozemky. Všechny tři dívky se zastavily a schytaly tak několik nespokojených pohledů tlačících se studentů.

Annie se nadechla, aby se mohla bránit, ale kamarádka ji přerušila a pokračovala: „Slíbila jsi Jamesovi, že s ním půjdeš do divadla, ale šla jsi místo toho s někým jiným,“ řekla vyčítavě.

„Tak to není,“ špitla Annie.

„Bratr o tobě mluví už od tvé poslední návštěvy před několika týdny. V sobotu se konečně odhodlal a pozval tě ven a takhle ty se k němu zachováš?“ Kroutila Ethel vyčítavě hlavou.

„Neudělala jsem přece nic zlého,“ ohradila se Annie dotčeně.

„Kdyby to jen James věděl.“ Založila si naštvaná kamarádka ruce na prsou.

„Ethel, přestaň být jako žárlivé dítě.“ Protočila Bessie očima. „Annie má přece právo jít ven s kýmkoliv, není to tak, že by se měla vdávat,“ zasmála se a obrátila pohled na druhou kamarádku. „Viď, zlato?“

„Ehm, jasně,“ souhlasila Annie nejistě. „James se mi vždycky líbil, to víš a hrozně se těším, až spolu půjdem ven,“ vysvětlovala rychle. Ethel se na ni ještě chvíli nevraživě dívala, až nakonec povzdechem usoudila, že reagovala přehnaně.

„Promiň,“ omluvila se a pomalu se dala do pohybu ven ze dveří. „Já jen, že bratrovi už bude dvacet šest a ještě…“

„Ale ne.“ Vyšly zrovna na malé nádvoří, když se Annie zastavila, hledíc někam do davu.

„Hele není to tam ten…“

„Chlápek z baru.“ Doplnila Ethel blonďatou kamarádku otráveně.

„Ono to včera totiž bylo takhle.“ Annie stiskla svazky učebnic v rukou a rozhodla se, že kápne božskou: „Šla jsem v sobotu z baru domů a on mě tak trochu sledoval, pak mě doprovodil až před dveře. Další den ráno tam zas čekal a nedal se odbýt. Chtěl mě jen pozvat ven a tak jsem šla,“ vychrlila ze sebe a nervózně se usmála.

„On?“ Ethel nevěřícně zvedla obočí.

„A dneska s ním jdeš ven zas?“ Bessie sjela Damona nevraživým pohledem. Nelíbilo se jí, že si vybral Annie místo ní. Tohle měl být přece její úlovek. Jen kdyby jí nebyl tak podezřelý.

„Nejdu. Nevím, co tu dělá.“ Otočila se přes rameno a taky si upíra prohlédla. Stál ležérně opřený o nablýskané auto, ruce měl zastrčené v kapsách perfektně nažehleného obleku a usmíval se jejím směrem. Skousla si spodní ret a obrátila se zpátky na kamarádky.

„Nelíbí se mi,“ konstatovala Ethel přísně.

„A říkáš, že tě sledoval?“ Bessie soustředila pozornost zase jen kamarádkám.

„Annie to není dobré znamení.“ Kroutila Ethel hlavou.

„Já vím, já vím.“ Kývala horlivě. „Zajdu si s ním jen promluvit.“

 

Vjel přímo do areálu a zaparkoval pod mohutným kamenným schodištěm. Déšť ustal jen okamžik po tom, co vystoupil před jednou z vysokých budov univerzity. Obloha ale zůstala zašedlá a vítr foukal studený.

Nebylo těžké zjistit si kde má Annie zrovna hodinu. Sekretářka fakulty by mu nejspíš dala ty nejosobnější údaje i bez ovlivnění. A tak tu teď stál a čekal. Hodiny na věži odbývaly deset hodit dopoledne a ze stovky let starých dřevěných vrat se zrovna linuly davy studentů.

Spatřil ji téměř okamžitě. Vítr si pohrával s jejími ohnivými vlasy a vzdouval je v celé jejich kráse jako plameny. Byla tak jiná než ostatní dívky. Plná nevinnosti, křehkosti a něžnosti. Jako omámený vnímal každý pohyb jejich rtů, zatřepotání řas, nádech, každý úder jejího srdce. Ruch kolem něj, jako by se zpomalil, když cítil její vůni. Netušil, jestli ji tak vnímá jenom on, ale byl si jistý, že nedovolí nikomu jinému, aby ji vlastnil. Annie byla jeho.

Všiml si, že se otočila a sbíhala schody k němu. Zamrkal, aby se trochu probral.

„Ahoj,“ pozdravila ho, ale radost neměla.

„Dobré ráno.“ Oplatil jí nevrlý pozdrav šťastným úsměvem, který prostě nedokázal skrýt.

„Um,“ kousla se do rtu a na chvíli sklopila pohled, pak se k němu naklonila. „Co tady děláš?“ zašeptala, jako by nechtěla, aby to nikdo jiný slyšel.

„Chtěl jsem tě vidět.“ Ruka mu cukala, chtěl ji vztáhnout a pohladit její zrůžovělé tváře.

„Damone, to není dobrý nápad.“ Zakroutila hlavou.

„Vždycky tak hezky nakrčíš nosík, když se zlobíš?“ Nemohl si pomoct a zvedl paži k jejímu obličeji.

„Posloucháš mě vůbec?“ Na poslední chvíli jemně zastavila upírovi prsty snažící se na ni dosáhnout.

„Ale jistě.“ Pohled mu sjel na její hřejivou dlaň objímající hřbet jeho ruky.

„Měl bys mě přestat špehovat.“ Stáhla mu paži zase podél těla.

„A ty by ses mi měla přestat vyhýbat.“ Propletl jejich prsty a krátkým tahem si Annie přitáhl blíž.

„Damone,“ zašeptala, když ji nátlak donutil udělat jeden malý krůček k upírovi.

„No tak, máš teď chvíli pauzu, pojď se se mnou projít.“ Naklonil hlavu na stranu a hledal v jejím obličeji odpověď.

„Je zima.“ Zachvěla se. Nedokázala určit, jestli to bylo z blízkosti téměř neznámého muže nebo neustávajícím chladným větrem.

„Tak se půjdeme projet.“ Usmál se, jako by právě dostal svou odpověď.

„A jak vůbec víš, že mám mezeru v rozvrhu?“ Vytrhla mu prsty z něžného sevření a zamračeně si ho změřila.

„Mám svoje zdroje.“ Pokrčil rameny a strčil ruce zase do kapes.

„Tohle je směšné,“ vydechla udiveně a kroutila při tom hlavou.

„Annie, poslouchej.“ Natáhl se znova po její ručce, ale ucukla. „Nechci, abys ze mě měla strach.“ Pohlédl jí do očí. V nose mu zašimrala její sladká vůně, pak sklouzla až do úst, kde ucítil chuť té nejsladší čokolády. Pokaždé to bylo jiné, ale stále to byla ona.

„Když mě přestaneš pronásledovat, tak možná.“ Neubránila se náznaku úsměvu. Vždycky, když se na ni tak žádostivě díval, přiváděl ji do rozpaků. Jeho elektrický pohled v ní vyvolával pocit, jako by byla jediná na světě.

„Rád bych, ale nejde to.“ Bezděčně sklouzl pohledem na její ústa. Koutky měla lehce pozvednuté a ve tvářích se jí udělaly ďolíčky. Nemohl se ubránit nutkání ji políbit, opatrně se naklonil dopředu s očima fixovanýma na její hebké rty. Svět jako by se zastavil a Damon slyšel, jak se její srdce prudce rozbušilo. Všiml si, že se nadechla.

„Vidíš, děláš to zase.“ Ustoupila o krok dozadu a probrala upíra ze snu. „Měla bych jít, kamarádky na mě čekají.“ Stiskla si před sebou učebnice, jako ochranou bariéru.

„Smím tě pak aspoň vyzvednout?“ Zeptal se opatrně.

„Já nevím,“ zaváhala v půlce pohybu se otočit a odejít.

„Jen tě vezmu domů, co když bude zase pršet?“ navrhl nevinně.

„Dobře,“ vzdychla poraženě, ale nakonec se rozloučila s úsměvem.

 

„Něco se mi na něm nezdá.“ Mračila se Bessie a pozorovala, jak bere Damon její kamarádku za ruku.

„To mi povídej,“ protočila Ethel otráveně očima. „Takový zbohatlý rozmazlený…“
„Myslím, že ho znám.“ Blondýna pozorovala upíra skrz podezíravě zúžená víčka.

„Jasně, že jo, potkala jsi ho v sobotu v baru.“ Zvedla Ethel obočí, jako by její kamarádka zapomněla na to, co dělala před pár dny.

„Ale ne,“ mávla Bessie rukou. „Moc sem si ho tam neprohlížela, ale teď když se tak dívám, myslím, že už jsem ho někde viděla.“ Založila si jednu ruku na prsou a druhou si podepřela bradu.

„Jasně, tvůj otec pořádá tolik večírků a chlápek jako on tam nejspíš byl lovit nevinné…“

„No ovšem!“ Spráskla Bessie rukama a už podruhé tak svou kamarádku přerušila. „Byl před pár týdny u nás v letním sídle na večírku.“ Pokývala spokojeně hlavou, jako by vyřešila záhadu Lochneské příšery. „Choval se opravdu divně a nakonec odešel s mojí vzdálenou sestřenicí.“ Sepjala žárlivě rty k sobě. „A pak jsem ho viděla ještě jednou, když mě papá vzal na pokerový večer do toho drahého hotelu na nábřeží.“

„Sběratel odměn?“ Nazvala Ethel upíra přezdívkou, kterou měly vyhrazenou pro určitý typ mužů.

„Určitě, když obral všechny u stolu o peníze, zmizel s nějakou bohatou slečinkou.“ Bessie se zatvářila nadmíru znechuceně.

„Ale proč by se pak zajímal o naši Annie?“ Nechápala Ethel.

„To nevím,“ zakroutila blondýna hlavou, „ale zjistíme to.“ Zatnula ruku v pěst a pohodila si tašku na rameni, kam si uložila všechny těžké knihy. „Náš rodinný detektiv se beztak už dlouho nudí.“

Zaslala: Night.Being