Bloody tears
Sluneční paprsky se proplétaly mezi korunami rozložitých stromů v nejstarší části lesa. Vzduch byl provoněn vůní mízy a lesem se rozléhal dlouhý, srdceryvný výkřik. Nazlátlé listí šeptalo, šeptalo příběh.
Dívka běžela lesem, netušíc, co je jejím cílem. Zrádné kořeny jí podkopávaly nohy, ale ona se snažila běžet dál. Věděla, že nemá šanci, přesto pokračovala v běhu. Ve vzduchu byla cítit pachuť strachu a bolesti. Dívčino srdce tlouklo jako splašené, její puls byl až příliš rychlý – běžela moc dlouho. Snažila se neohlížet, ale to jí moc nešlo. Neudržela se na nohou, a tak se svalila na hutnou zeminu. Sípala po dechu a její šestý smysl byl v pozoru. Kmitala hlavou sem a tam. Její kapuce jí sklouzla s čela.
Tentokrát jsem po dechu zalapala já. Byla to moje kamarádka – Elena Gilbertová. Projel mnou šok a hrůza, chtěla jsem ji varovat, byla jsem však jenom pozorovatelkou.
Elena na sobě měla tmavý plášť s kápí a šaty stejné barvy. Nemohla jsem pochopit, proč utíká v lese na vysokých podpatcích. Pohled na moji vyděšenou a bezbrannou kamarádku se mi vryl do paměti. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Krčila se u kořenů rozložitého starého dubu a tiše vzlykala. Netrvalo dlouho, a ticho, které narušovalo jen Elenino tiché štkaní, přerušil jiný zvuk – zlověstnější. Bylo to tiché praskání větviček, byly to kroky.
Elena se s obtížemi vydrápala na nohy a hleděla do prázdna. Přestala plakat, ani se netřásla. Pevným hlasem zašeptala otázku, která však zněla jako oslovení.
„Damone?“ Její hlas se nesl po paloučku a odrážel se od stromů. Rozhlížela se a čekala.
Netrvalo dlouho, a Damon vystoupil zpoza stromu. Hleděl upřeně na Elenu. Jako stín se blížil k ní, a stále ji propaloval pohledem.
„Přišel jsi mě zabít,“ konstatovala roztřeseným hlasem.
Upír jenom přikývl.
Dívka se nadechla a upřela své modré oči na postavu před ní. „Ale proč?“
Nemusela se ptát, v hloubi duše odpověď již znala. Věděla, že Damon neodpoví.
„Je mi to líto,“ zašeptá upír a pomalým krokem se přibližuje ke své oběti. Pak se však zarazí, protože spatří v Elenině tváři odhodlaný výraz. Nečekal, že to bude tak snadné.
„Stefan tě zabije! Já vím proč to děláš, chceš mu ublížit. Protože nechceš dopustit, aby byl šťastný, když jsi přišel o Katherine! Ale nebyla to láska, oba vás okouzlila! Děláš to zbytečně, protože tím, že mě zabiješ, ji nevrátíš! I když si to nepřipouštíš, už nikdy ji neuvidíš! A tímhle si nepomůžeš!“ křičela dívka podivně prázdným ledovým hlasem.
Na Damonově tváři se vystřídaly veškeré emoce – pobavení, smutek, bolest, utrpení, láska, neštěstí, lítost. Už neměl co říct, jen se na Elenu naposledy podíval. Z jejích očí kanuly slzy, krvavé slzy. Upír napjal veškeré svaly v těle a odrazil se ke smrtícímu skoku.
Nemohla jsem se na to dívat, a tak jsem zavřela oči. Vzduch prořízl Elenin výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Pak jsem se odvážila a otevřela oči.
Zalapala jsem po dechu, protože to, co jsem spatřila, mě vyděsilo a překvapilo zároveň. Nebyla jsem v lese, nýbrž u sebe doma. V duchu jsem sama sebe uklidňovala, že to byl jenom sen, ale moc dobře jsem věděla, že tyto sny nemůžu brát na lehkou váhu. Jsem čarodějnice.
Okamžitě jsem zavolala Eleně. Uklidnilo mě slyšet její rozespalý a popuzený hlas. Měla jsem radost, ale přesto jsem na ni dávala velký pozor. Elena mnohokrát říkala: „Bonnie, nech to plavat. Byl to jenom sen.“ Ona sama tomu nevěřila, ale snažila se mne uklidnit.
O pár měsíců později…
Stála jsem s Meredith u Eleny doma, a ta se na nás nedočkavě dívala. Vyzvala nás, ať se posadíme, a pak chvíli přemýšlela. Nevěděla, jak nám tu novinu říct, a tak to vybalila najednou.
„Já a Stefan… totiž my… on… budeme se brát!“ oznámila a srdečně se na nás usmívala. Ukázala nám prsten, který se jí třpytil na prsteníčku levé ruky.
Já i Meredith jsme nadšeně vyskočily z pohovky a objímaly Elenu. V Elenině tváři byly slzy radosti, ostatně všechny jsme měly radost. Na můj „sen“ si nikdo nevzpomněl, popravdě ani já – nenapadlo mě přemýšlet o Damonovi.
„No, to je super! Gratulujeme!“ Halekaly jsme s Meredith jedna přes druhou.
***
Nadšení neustávalo ani při pracných přípravách na svatbu. Obvolávání svatebních hostů, vybírání svatebních oznámení, „odborná“rada při výběru šatů, sestavování jídelníčku, a další z tradičních svatebních příprav nás nenechaly chladnými.
Já osobně jsem si vzala na starost seznam hostů a jejich obvolávání. Samozřejmě nejdřív mi Elena všechno schválila. Datum svatby bylo stanoveno na 29. října, a všichni už se moc těšili.
Šla jsem Eleně za svědka – když mě o to prosila, plakala jsem radostí. Bohužel nikdo si nevzpomněl na Damona, který stále truchlil kvůli Katherine. Na vztek, který z něj proudil, když Emily odmítla udělat to kouzlo, které by Katherine osvobodilo. Bohužel.
V den „D“ nastala komplikace – nevěsta nebyla k nalezení. Nepřidala jsem se k těm, kteří ji hledali, moc dobře jsem věděla, kde je. Složila jsem se, nedokázala jsem vnímat. Přesně jsem před sebou viděla Elenino tělo, potřísněné krví. Po třech dnech ji našli. Celé ty tři dny jsem musela lhát, lhát o tom, že nevím, kde je. Nikdy jsem ničeho nelitovala víc než toho, že jsem tam nebyla. Byla to osudná chyba, za kterou budu platit vysokou daň.
***
Stojím nad hrobem a v ruce držím kytici. Cítím neuvěřitelnou bolest nad ztrátou. Moje slzy smáčejí zem, pod kterou je uložena rakev s tělem mé nejlepší kamarádky. Nikdy jsem neměla dopustit, aby se to stalo. Naposledy přejíždím rukou po náhrobním kameni, na kterém je vytesáno několik slov. Nechci ty slova číst, jenom se jich naposledy dotknout. Klekám si na kolena, a políbím zem, pod kterou odpočívá. Nevnímám poryv větru, který mi cuchá vlasy, ani havraní krákání, ozývající se z útrob tohoto ponurého místa. Šeptám poslední slova, poslední sbohem. Srdce mi bije neuvěřitelně hlasitě a rychle. Pokládám na hrob bílé růže, a dovolím si ještě poslední pohled. Je to všechno moje vina a já ji už nedovedu snášet. Otočím se a pracně se škrábu na nohy. Zhluboka se nadechnu a odcházím. Odcházím pryč do temna, do nicoty, tam, kde již neucítím strašlivou vinu za to, že Elena Gilbertová zemřela.
Zaslala: Cassie