The Vampire Love (1)

Venku silně hřmělo.

„Už nemůžu!“ Křičela mladá dívka. Proud potu jí stékal po tváři.

„Musíš! Zkus aspoň ještě jednou zatlačit!“ Naléhala na ni druhá dívka.

Venku stále zuřila hodně silná bouřka. Nebem křižovaly blesky pěkně jeden za druhým. Vítr sílil a začal lámat vršky stromů.

„Aaaa… Já, já už vážně nemůžu,“ šeptala unaveně dívka. Položila svou hlavu na polštář a přivřela oči.

„Moje milá, vím, že jsi už unavená, ale ještě chvíli vydrž. Už vidím hlavičku, dítě bude brzy venku. Stačí, když ještě jednou pořádně zatlačíš,“ povzbuzovala jí ta druhá.

Dívka zatnula zuby a vší silou zatlačila.

„Aaaaaaa…!“

Po chvíli se utišila a únavou padla na postel. Konečně bylo po všem. Jen tmavým pokojem se po chvíli rozezněl zvuk plačícího dítěte.

„Je to holčička. Máš krásnou a zdravou holčičku Beth.“ Druhá dívka očistila dítě a dala jí ho do náruče.

Ta svou dceru k sobě přivinula. Cítila její malé voňavé tělíčko. Políbila jí na čelo a zavřela oči. Oddechla si. Malá tiše spinkala v její náruči.

„Je vážně překrásná. Je ti hodně podobná, jen oči má jeho,“ řekla druhá dívka a podívala se na obě dvě.

„Měla by sis odpočinout Beth, jsi vyčerpaná. A zítra se uvidí co dál.“ Pak mladou matku objala a odešla.

Beth se ještě chvíli dívala na svou dceru, jak spí.

„Vážně máš jeho oči,“ šeptla.

Pak ji uložila do malé postýlky a sama únavou a vyčerpáním usnula. Spala asi 2 hodiny, když jí vzbudil dětský pláč. Dítě mělo hlad. Beth vstala, nakrmila svou dceru a pak jí oblékla do nachystaných věciček a uložila jí do malého košíku, kde jí přikryla teplou přikrývkou. Sama se rychle oblékla. Vzala košík do ruky a vyšla ven. Déšť ustál a bouře byla slyšet už jen v dáli. Přitiskla si košík blíž k tělu a zamířila ke kostelu. Venku byla ještě tma. Občas se někde mihnul stín člověka, který se zřejmě vracel z místního baru. Beth přišla ke kostelu a položila košík s dítětem ke dveřím. Malá už nespala, hrála si se svými prstíky doufajíc, že jí matka opět pochová v náruči. Ta se jen naklonila k dítěti a zašeptala.

„TUA REALIS FACIEM LATET!“

Dítě se usmálo a chytlo Beth za prst. Té se do očí nahrnuly slzy. Pohladila své dítě po tváři a naposled políbila.

„Dávám ti jméno Evelyn!… Evelyn Evansová!“

Když to dořekla, tak jak přišla ke kostelu i zmizela. Po chvíli se do tiché noci ozval dětský pláč.

…

„Dobrý den, Centrum pro opuštěné děti, u telefonu Evelyn Evansová, s čím vám mohu pomoci?“

Další telefonát. Občas jsem je nenáviděla. Tolik dětí bez domova.

„Kdo to byl?“ Zeptala se mě Lisa.

„Naštěstí jen sponzoři. Chtějí nám přispět na opravu Centra,“ odpověděla jsem jí.

„Tak to je super, konečně opravíme i tu poslední část,“ zaradovala se kamarádka. Já jsem jen přikývla. Probírala jsem se všemi těmi papíry, které mi ležely na stole. Všude samé složenky a papíry všech dětí, které v našem Centru trávily svůj život. Byly opuštěné, na ulici, bez rodiny. I já věděla, jaké to je být opuštěná. Svou pravou rodinu jsem nikdy nepoznala, kromě jména jsem vlastně o sobě nic nevěděla. A proto jsem se rozhodla vybudovat tohle Centrum, ve kterém opuštěné děti mohou nalézt útočiště. Spolu se svou kamarádkou Lisou se snažíme dát jim lepší život, než jaký by měli na ulici.

„Co to děláš? Nechceš to nechat na zítra a zajít raději někam sednout?“

„Musím to dát dohromady nebo se z toho zblázním. Promiň, dneska budeš muset jít sama, ale třeba potkáš Chrise, říkal, že zajde taky večer do baru. Pozdrav mi ho a ty se dobře bav. Ahoj,“ rozloučila jsem se s ní a dál se snažila udělat si na stole pořádek.

„Ok, tak zítra, měj se,“ řekla Lisa a odešla.

Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem všechno dala dohromady. Konečně moje kancelář vypadala uklizeně.

„Uff, je čas jít domů,“ povzdechla jsem si únavou.

Zhasla jsem světla v kanceláři a šla ještě zkontrolovat, jestli je všude zamčeno. Opustila jsem administrativní budovu a zamkla za sebou. V obytné části, kde jsme měli ubytované děti, se ještě svítilo. Vychovatelky se nejspíš dívaly na nějaký seriál. Když už jsem zkontrolovala vše, co jsem měla, vydala jsem se k domovu. Procházela jsem parkem, přemýšlela o věcech, které musím ještě udělat. Noc teprve začínala, hvězdy na nebi jasně zářily. Parkem jsem procházela milionkrát, ale dneska poprvé mě přepadl zvláštní pocit. Pocit, že se na mě někdo dívá, že mě někdo sleduje. Ale nikde nebylo ani živáčka, jen ve větvích stromů seděl černý havran a pozoroval mě.

„Už asi blázním,“ pomyslela jsem si a pokračovala dál v cestě.

Havran vzlétl, párkrát nade mnou zamával křídly a pak zmizel. Po zbytek cesty domů, mě divný pocit neopustil. Stále jsem se ohlížela za sebe. Jenže nikdo tam nebyl.

Konečně jsem došla domů. Máma s tátou se koukali na film. Rychle jsem prošla domem nahoru do pokoje.

„Ahoj ségra, ty už jsi doma? Nechceš se přidat? Je tady Emma a koukáme na film,“ zeptal se mě můj nevlastní bratr Brian.

„Ahoj, jo konečně jsem doma. Díky, ale půjdu si ještě zabalit pár věcí a pak spát. Pozdrav jí. Dobrou noc,“ popřála jsem mu dobrou noc a vešla do pokoje.

Na zemi vedle postele stálo pár prázdných krabic. Bylo třeba je naplnit zbylými věcmi. Před pár dny jsem si našla malý byt poblíž Centra, ale také domu mých adoptivních rodičů. Skoro všechno už jsem měla zabalené. Chyběly jen maličkosti.

„No, myslím, že dneska se už na to vykašlu, jsem vážně mrtvá,“ šeptla jsem. Svlékla jsem se a dala si teplou sprchu. Poté jsem hupsla do postele, pořádně se zachumlala a zhasla lampičku. Civěla jsem do stropu. Pozorovala jsem stíny z venku, které se míhaly na stěnách. Uslyšela jsem šramot za oknem. Vstala jsem, ale jediné co jsem uviděla, byl černý havran, který seděl na parapetu. Nepřišlo mi nijak divné, že tam byl. Vrátila jsem se zpět do postele. Ani né za pět minut jsem usnula. Ráno mě vzbudil hluk zezdola. Naši dělali snídani. Po probuzení jsem ještě chvíli jen tak lenošila v posteli, ale vůně snídaně mě nakonec dostala na nohy. Rychle jsem si umyla zuby, opláchla se, namalovala a oblékla. Venku to vypadalo na krásný den, tak jsem zvolila jemný střih letních šatů. Ještě poslední úpravy a šup na snídani, než mi jí všichni sní.

„Dobré ráno zlatíčko,“ pronesla máma a naložila mi pár lívanců na talíř.

„Dobré ráno,“ odvětila jsem a pustila se do jídla.

Rychle jsem to do sebe naházela.

„Nechceš to jíst pomalu? Ještě se zadusíš,“ smál se mi Brian.

„Vždyť jím pomalu.“

„Ať na nás taky něco zbude,“ řekla jeho holka Emma.

„Neboj. Já už pádím do Centra. Dneska se má zastavit nějaký nový sponzor. Tak se mějte,“ pozdravila jsem, rychle dopila kávu a pádila ven.

Sluníčko hřálo, venku foukal jemný vánek a lidé kolem vypadali šťastně. Parkem jsem jen proběhla. Lisa už byla v práci, měla věci v kanceláři.

„Asi je u dětí,“ pomyslela jsem si a posadila se za stůl.

Bylo třeba ještě vyřídit pár věcí.

„Sakra, to papírování mě jednou zabije,“ řekla jsem si sama pro sebe. Najednou někdo zaklepal na dveře.

„Dále…,“ řekla jsem a stále se věnovala papírům na stole.