První setkání (1)
Poznámka: Námětem pro moji povídku se stal konec 11 dílu 1. epizody. Jestli se už někde něco takového objevilo, tak se opravdu omlouvám. Nic jsem však neokopírovala atd. Vyšlo to prostě z mojí hlavy.
Stefan položil bílého králíka pod strom. Za chvíli se probere a on by se vsadil, že jakmile se to stane, milý králík vezme nohy na ramena a bude pelášit pryč. Byla temná noc. Něco se stane, problesklo Stefanovi hlavou. Rychle tuto myšlenku zapudil. Už se stalo tolik zlých věcí, že nepotřebuje přemýšlet o dalších takových věcech. Hřbetem ruky si setřel krev ze rtu a vzhlédl k obloze. Na temném saténu noční oblohy se třpytilo tisíce hvězd. Ano, byla temná noc. Vítr v korunách stromů si zpíval svou žalostnou píseň a přes nebe se přehnal tmavý mrak. Stefan se pomalu otočil a chystal se zmizet ve stínech tak jako každou takovou noc, když v tom uslyšel obrovskou ránu. Svaly se mu napjaly a čekal, co bude dál. Pak se obezřetným pohybem lovce vydal za zdrojem toho zvuku.
Z auta se valil mohutný oblak dýmu a stoupal k hvězdné obloze. Všechno ztichlo.
Když se Stefan vynořil z temnot kousek od rozmláceného auta, bylo mu jasné, co se tu stalo. Rychle se dostal k autu, aby zjistil, kdo je vevnitř. Byli tam tři lidé. Vepředu seděla žena. Mrtvá, pomyslel si s leknutím Stefan. Vedle ní byl druhý člověk, nejspíše její muž, který ještě mělce dýchal. Když si všiml tmavé Stefanovy siluety, pootočil k němu hlavu. Stefan se už chystal muže vytáhnout z auta, když mužova ledová ruka zachytila jeho zápěstí.
„Zachraň ji, prosím pomož jí. Prosím, prosím…“ Stefan se zarazil, ta žena vedle je přeci mrtvá, ale… Ano, na zadní sedačce se choulila drobná postava.
„Ale pane, nejdřív…“ snažil se protestovat Stefan a už znovu sahal pro mužovu paži.
„Ne mě ne. Nejdřív ji,“ odporoval. Stefan tedy popadl zadní dveře auta a sáhl dovnitř pro třetí osobu. V další sekundě už cítil ve svém náručí ledové tělo, které nevyzařovalo žádné známky života. A pak si toho všiml. Ta tvář. Její tvář. Ne, to není možné, teď hlavně musí zavolat záchranku. Popadl telefon a vytočil číslo záchranné služby.
Za minutu už opět klečel u ní. U ní. Ne, není to ona. Ona je mrtvá. Už hodně dlouho. Ale jak to? Nikdy neviděl takovou podobu. Ona nebyla ona. Nebyla Katherine. Tím si byl jist, ale ta podoba upoutala jeho pozornost. Stejné rty, řasy, vlasy a klidně by se vsadil, že pod víčky jsou skryté i stejné oči. Ale jak je to možné? Ona přeci děti neměla. Nebo snad ano? Bylo to další z Katherininých tajemství? Jeho pozornost znovu upoutala dívčina tvář. Byla nádherná. Zdá se my snad? Vypadá jako anděl, tak nepatřičně na mokré zemi. Pomalu vztáhl ruku k jejímu obličeji, jen aby se přesvědčil, že je skutečná. Pod prsty ucítil chladnou pokožku. Pomalu rukou přejel přes tvář, k očím až jeho ruka spočinula na jejích rtech. Tak strašně se jí podobá! Ale není to ona. Musí žít, nedovolí, aby zemřela, ne dnes, ne u něho. Slíbil to přece tomu muži. Slíbil, že ji zachrání. On jí nedovolí zemřít. Pak už se jen svými rty dotýkal těch jejích.
Zaslala: Jitka