Petra Neomillnerová – Vampýr do každé školy

Upíří deníky

Snad je to nějaká kampaň za dovzdělání upírů, kteří v temných dobách školní docházku zanedbávali, snad je to odpověď na toužení středoškolaček, uvězněných v lavicích, a ze všeho nejvíc zřejmě kalkul nakladatelských domů. Ať tak nebo tak, každá slušnější střední už svého upíra má a ty ostatní školy, ty ať si krvepijce raději rychle opatří.

Upíří šílenství není nic nového a čas od času na lidstvo udeří. Vesničané si vyprávěli strašidelné historky o upírech za dlouhých (a nudných) zimních večerů, vzdělané dámy, mlsající čokoládu, se děsily u gotických románů plných uhrančivých aristokratů s ostrými zuby a pak přišel film a přiblížil upíry i těm, kdo horují pro neklidný způsob života a mnoho toho nenačtou.

Můžeme se ptát, co činí upíry tak přitažlivými pro lid i vzdělance, proč mužům buší srdce při pohledu na sličnou ženu-vamp, která se k nim blíží s jazykem smyslně rejdícím po zubech jako nože, proč ženám měknou kolena před žíznivými mládenci v černém. Možná jsou upíři personalizací touhy po nesmrtelnosti, nezranitelnosti a síle, touhy vymknout se společenským konvencím, touhy brát si bez ohledu na pravidla. Možná svou roli hraje i krev, jak říká Goethe, „zcela zvláštní šťáva“, která je sama o sobě silným symbolem, jenž lidi odpuzuje i láká.

A v případě „středoškolských upírů“? Tam je motivace průzračně jasná. Mít „kluka“, který je silný, nebezpečný, krásný, dobře situovaný a ještě má šarm italských či francouzských šlechticů? Kdo by odolal? Takový je lepší než kapitán školního fotbalového týmu a všechny kamarádky ho dotyčné budou závidět. Naivní? K věku čtenářek knih, jako jsou Upíří deníky, takový přístup patří.

KRVECHTIVÍ SPACÍ MEDVÍDCI
Upíři jsou prostě symbol, fetiš, libůstka, a dnes už i spací medvídci dívčích pokojíčků. Svůj post sexuálních šelem si drželi dlouho, ale s nástupem na střední si musejí ledacos odříct. Například nevybíravé hryzání do kdejakého krčku a nespoutaný promiskuitní sex jim, zejména v Americe , neprochází. Chození, líbání, laškování okolo šatních skříněk, to prosím, ale zvrhnout panenskou hrdinku do lože? Kdepak.

Středoškolské upířiny jsou knihy s ratingem pro mládež, tu je třeba chránit před morálním spuštěním, a tak jejich tvůrci (tedy hlavně tvůrkyně) obdařují své upírské milovníky obrovskou porcí sebeovládání (upírův boj s touhou kousnout i deflorovat ostatně bývá často hlavní zápletkou knihy) a jejich dívčí protějšky zase poměrně odolnou cudností.

Živočišno v podobných příbězích zastupují záporáci, kteří nejsou tak svázáni neúprosnými pravidly pro kladné hrdiny a uklouznutí si mohou dovolit. Zpravidla usilují o přízeň hrdinky mnohem rázněji než první milovník a dívka je poněkud nahlodána, ale pak samozřejmě spočine v té správné náruči, přičemž spočinutí v náruči jiné se děje až v knihách pro starší a pokročilé.

Mnozí se proti trendu upírů-mazlíčků bouří a připomínají všem železný zákon Maškarády: oběť je oběť a lovec je lovec, žádné miliskování s puberťačkami. Obrovský úspěch Stmívání ale otevřel dveře do dívčích ložnic a autorky krvavých dívčích románků se z nich jen tak vyhnat nenechají, pochopitelně, protože řady vampirofilních děvčat se pořád rozšiřují a ke svým vyvoleným krvesajům lnou oddaně a loajálně. (To může potvrdit i autorka těchto řádků – na záchranu jednoho z jejích upírských záporáků zorganizovaly fanynky na internetu dokonce petici.)

CO SE DOČTEME V UPÍŘÍM DENÍČKU?
Novou pohádkářkou dívčích ložnic je L.J.Smithová, která se na českém trhu prostřednictvím nakladatelství Fragment představuje prvními dvěma svazky sedmidílného cyklu Upíří deníky. V knihách nazvaných Probuzení a Souboj přivádí na scénu půvabnou plavovlásku Elenu s nezbytnou suitou kamarádek ze školy a protihráče na „temné“ straně hned dva – syny renesančního šlechtického domu Stefana a Damona, bratry spřízněné osudem a přesto, nebo právě proto, taky osudově znepřátelené. Stefan nastupuje na Eleninu střední školu a hned upoutá dívčinu pozornost. Jak by taky ne, tmavovlasý frajírek, který jezdí v porsche a vůbec má kontinentální esprit, nemůže mezi kalifornskými blonďáky zapadnout.

Hra se rozvíjí trochu ve stylu Hannah Montany, Elena snová holčičí úklady, spočívající ve vtípcích v šatně, doprovodu na nezbytný školní ples a podobně, v lásce mnohem zběhlejší Stefan zase při pohledu na její plavé vlasy vzpomíná na upírku Katherine, která provedla jeho iniciaci a zlomila srdce jemu i jeho mnohem divočejšímu bratru Damonovi.

Nejen flirtem jsou však živi upíři, občas potřebují také něco podstatnějšího, a tak se v poklidném městečku začnou vršit podivná napadení. Stefan je neklidný a Eleně pomalu začíná docházet, že velcí havrani a jiné záhadné jevy, které ji poslední dobou provázejí, nejsou jen tak samo sebou.

Autorka upírá pozornost především na „první pár“, ostatní postavy se drží klasických schémat sitcomu, schémat, která se zdají stejně neúprosná jako pravidla commedie dell’arte. Kapitán školního týmu, věrná přítelkyně, duchovně založená kamarádka, zabednění sportovci, hodný a zlý učitel (jsme přece ve škole), zkrátka, v téhle sérii hrozí jen velmi malá pravděpodobnost, že už na začátku nebudete vědět, jak to dopadne.

Překvapivá rozuzlení a hluboká psychologie postav však není cíl, o nějž autorka usilovala. Cílem bylo vytvořit čtivou, přehlednou a relativně nezávadnou zábavu pro mladé dívky, a to se L.J. Smithové evidentně daří. Díly nejsou samostatné epizody, spíš části kontinuálně odvíjejícího se příběhu dívky stojící mezi dvěma bratry, mezi dvěma principy, mezi světlem a temnotou, laskavostí a násilím, něhou a vášní, dobrem a zlem. A jak už to tak v pohádkách bývá, na konci prvního dílu Stefan prchá před podezřením, že je násilníkem, zodpovědným za útoky v městečku, aby se ve druhém mohl spolu s Elenou postavit bratrovi.

České publikum je ještě třeba upozornit, že Upíří deníky jsou velmi „americké“ – s reáliemi si totiž autorka příliš hlavu neláme. Není příliš pravděpodobné, že by renesanční italský šlechtic pojmenoval své syny Stefan a Damon, Katherine zase není jméno pro německou šlechtičnu, snad jen ta Gudrun s přimhouřením očí sedí. Náročnějším čtenářům to může vadit, ale ty, na které je kniha cílena především, dívenky na prahu puberty, o tenhle fakt zřejmě neškobrtnou a celou love story si užijí.

Článek byl převzat z Upířího speciálu časopisu PEVNOST z 11/2009.