Future starts today, not tomorrow (9)

A/N: Trvalo to, vím. Ale mám pro vás prázdninový dvojdíl, tohle je první část, druhou čekejte o víkendu.

9. chapter – Plan

,,Indeed, history is nothing more than a tableau of crimes and misfortunes.“

Voltaire

*~*

Chvějí se mi ruce. Nedokáži ani vyjádřit, jaké hrůzné věci jsem byl dnes večer svědkem. Jak jsem mohl něco takového dopustit?! Jedna jediná hloupá chyba a můj přítel… mrtev. Kdybych více pátral, kdybych se dozvěděl dříve o splynutí, nemusela teď jeho žena truchlit nad jeho zmizením. A ty nebohé děti… Všechno mou vinou. Vidím to před sebou, neustále, vrací se to ke mně, vždycky mě to dostihne. Vrátili jsme se s Benem do minulosti.

Stejně jako jsem ten proklatý vynález opěvoval, tak jej teď zatracuji. Otevřeli jsme bránu a přenesli se pouze tři dny zpátky. Fungovalo to. Každé noviny hlásaly datum tři dny staré. Radovali jsme se z objevu tisíciletí. Bena schvátila neutišitelná touha spatřit sebe sama. Varoval jsem ho, takové věci se přece musí vždy nejprve řádně naplánovat. Jenže nedal na mé rady. Neustále mě přemlouval, že můžeme zkoumat minulost, až jsem nakonec podlehl jeho vábení.

Ben se rozhodl, že půjdeme k němu domů a vezmeme jistou věc. Chtěl vyřešit otázku, zda smí dva stejné předměty koexistovat ve stejném čase a na stejném místě. Šlo to snadno, dostali jsme se do domu – Ben samozřejmě vlastnil klíče. Děti už spaly, Lisa, jeho žena, si četla v ložnici. Ben sebral těžítko ve tvaru nosorožce ze stolu v pracovně. Mně se potilo čelo. Nervozita prostupovala částečkami kůže. Kdyby nás někdo zahlédl, nic by se nestalo. Ben tu přece bydlel. I tak jsem už od začátku tušil, že se něco semele. Pobízel jsem Bena, ať už se vydáme k bráně. Smál se mi, že jsem podělaný strachy. Klasický Ben, nebojácný hrdina.

Vešli jsme do předsíně, kde si právě nějaký muž svlékal kabát. Ten chlap vypadal stejně jako Ben. Chvíli na sebe oba zírali, poté se chytili oběma rukama na hrudi a oba zaráz začali křičet. Křikem tak útrpným, až mi to trhalo uši. Bolest je srazila k zemi, stále si svírali trup, jako by jim někdo rval srdce z těla. Křik ustal. Oba tam leželi, vedle sebe. Poté se z jejich těl pomalu začal vytrácet život.

Teď už rozumím, co znamená splynutí duší. Na okamžik jsem je mohl zahlédnout, spojily se v jednu, zapadly do sebe jako dílky puzzle. Stíny perleťových barev. Duše se skládá z mnoha odstínů, zapisují se do ní naše činy. V Benové převládaly teplé a světlé barvy dobrosrdečných lidí. Chtěla se vrátit do těla, ale na to bylo moc pozdě. Do mrtvého těla již duše nemá přístup a tak se rozplynula. Je to ironie. Duše nemůže existovat bez těla, ani tělo bez duše. A oni měli dvě těla a společně jednu duši. To mi zabilo přítele. Já jsem zabil svého přítele! Nedokázal jsem zabránit tomu všemu…

Eleně už slzy nedovolovaly číst dál. Cítila neskonalou lítost, její otec musel neskutečně trpět. Vinou, kterou si dával za smrt kamaráda, kterého znal už od školky. Dostavila se chuť ho obejmout, říct mu, že to nemohl tušit, že to byla nešťastná náhoda. A ještě větší vlna lítosti se zvedla poté, co si uvědomila, že už nic z toho neudělá. Ani pokud se jim podaří se odtud dostat. Pohlédla na Damona, který seděl na křesle u krbu přes celou místnost. Sledoval plameny, ani nemrkl. Nad něčím usilovně přemýšlel. Otočil se, až tehdy, co Elena nezadržela jedno hlasité vzlyknutí. V mžiku stál u ní. Koutkem oka spatřil rozevřený deník a docvaklo mu to.

,,Je mi ho tak líto. Trápil se kvůli něčemu, tak…“ Hlava jí klesla, nešlo pokračovat. Najednou ji napadlo, co by se stalo Damonovi, kdyby potkal své druhé já. Ne! Rozhodla se, že ho ven už nepustí. Celá rozlítostněná a plná emocí z otcových zápisků se vrhla Damonovi kolem krku. Přitiskla ho k sobě a on se nebránil. Tušil, že potřebuje jakousi naději, že to všechno tady má nějaký smysl.

,,Teď už je to jasné. V minulém životě jsi byla škrtič,“ poznamenal na sílu jejího sevření, ,,aby jsi mě vší láskou neumačkala.“ Odtáhla se, nelíbilo se jí slovo „láska“ spojené s Damonovou osobou v jedné větě. Proč vlastně? Jen další z jeho komentářů.

,,Nepůjdeš už do města. Je to moc nebezpečné. Najdu Stefana sama.“ Vrátila se k původní myšlence. K Eleninu překvapení Damon nezačal klít a nadávat na její hloupost, ani ji přesvědčovat, o jejích sebevražedných choutkách.

,,S velkou pravděpodobností tě Katherine zabije jakmile tě zmerčí. Nepotřebuješ k tomu ani žádné spájení duší. Už jsem vymyslel plán.“ Elena ho pobídla, aby větu rozvinul. ,,Pošlu sám sebe na neodložitelnou pracovní cestu. Tak budu mít volné pole, alespoň na pár dní. To snad postačí. Pustím se do toho ještě dnes v noci, mimo Mystic Falls, takže žádné obavy,“ dodal, když zahlédl Elenino zděšení.

,,Jak to chceš provést?“

,,Ovlivním velitele v Bertoldu, aby mě někam poslal. S nástupním termínem – ihned. Pošlou poručíka s rozkazem. Já odjedu. Posléze zjistí, že tam nemám, co pohledávat, svedou to na byrokraty, já se vrátím roztrpčen, že jsem vážil takovou cestu zbytečně. Mise splněna.“ Důvěřovala jeho schopnostem. Tohle vyjde, přesvědčovala se.

,,A jakou v tom hraju úlohu?“ správně se tázala.

,,Zjistíš, zda jsem uposlechl rozkaz. Nevím, jestli sis všimla, ale nejsem zrovna svatoušek, co plní příkazy bez odporu,“ ušklíbl se.

,,Tak to jsem vážně nezaregistrovala,“ dodala ironicky.

,,Pokud by se stalo, že bych se rozhodl z nějakého důvodu kašlat na armádu… Zkrátka, podíváš se, jestli jsem odjel z města. A dáš na sebe sakramentský pozor!“ Eleně došlo, že jí zaúkoloval jen proto, aby nepodnikala ztřeštěnosti z vlastní iniciativy a nevrhala se bezhlavě do nebezpečí.

,,Myslíš to vážně, že? Necháš mě to udělat?“ Nevěřila mu, že jí to dovolí. Ale komu jinému věřit, když ne jemu? Jedou v tom sami.

,,Čestný skautský.“

,,Ty ale nejsi skaut…“ přerušil ji, když jí přiložil dlaň na ústa. Nevěnoval pozornost jejím snahám vymanit se a dožadovat se vysvětlení. Ostražitě zkoumal dění za oknem.

,,Někdo sem jde,“ špitl a než se Elena stihla vůbec podivit, stáli již v ložnici. Damon zavřel dveře a špicoval uši.

,,Říkal jsi, že sem nikdo nechodí!“

,,Pardon, paní Neomylná,“ sykl podrážděně. ,,V zájmu těch chlápků, co se blíží, nepřekračoval bych práh,“ mumlal si pro sebe výhružky.

,,Kdo je to? Co tu pohledávají?“ To už však slyšela dva hrubé hlasy i Elena. Ozval se zvuk vrzajích dveří a následně kroky, směřující do kuchyně.

,,Georgi! Někdo tu byl,“ ozval se první muž, ,,zbytky jídla, použité sklenice a talíře.“

,,Třeba je ještě v domě,“ druhého muže Damon poznal okamžitě.

,,George Lockwood?“ pronesl překvapeně. Čas se krátil, musel se rozhodnout. Přiskočil k oknu. ,,Honem,“ popohnal Elenu. Ta se ladně přehoupla přes okraj parapetu, následována Damonovým neslyšným pohybem.

Zaslala: JenniferBlack