Co říct? (5) – Těžký život

Nad Bard se stahovala mračna. Vzduch byl těžký a Eleně po těle stékaly krůpěje potu a krve. Rány se sice hojily, ale ne zcela. Stefan jim nedal šanci se zahojit zcela. Každý den přišel, aby na Eleně uspokojil svou potřebu krve. Byla slabá a unavená. Neměla šanci se hýbat natož utéct. Z toho nic vědomí jí vytrhla ostrá bolest na stehně.

1864

„Miluju tě, Katherine.“

„Takhle se to dělá. Musíš si vyhmatat tepnu.“

„ Všechno bude v pořádku už navždy.“

„ Navždy.“

Když se Stefan nasytil, rozhodl se jí pustit. Povolil provazy a Elena spadla na zem. Do rukou se jí hrnula krev a zbarvovala je do růžova. Vyčerpaná se zmohla jen na jedno. „ Proč Stefane?“ A pak už byla jen tma.

Dobrá Katherine

Ráno po tom co jsem jí usadil se skleničkou krve do obýváku. Vyšel jsem po schodech do svého pokoje.  Byl velký a uprostřed mu vévodila velká postel z hnědého dřeva. Na garnyži vysely rudé závěsy. První věc co mě zaujala, byly Eleniny věci na mé posteli. Vrazil jsem do koupelny, a nic, zkusil jsem balkon, a také nic. Tak snad bude dole.

Uprostřed chodby stála Katherine s plným košem prádla od krve.

„To je Eleniny?“

Poznal jsem ty věci a využil upířích schopností k rychlému přesunu. Ty věci na posteli byly též od krve.

„ Eleno, ozvi se, jestli se ti něco stalo, tak mi to můžeš říct.“ Dole se ozvala rána a další. Výkřik a nadávání.  Rychle jsem se dostal dolů a spatřil souboj dvou upírů.  Katherine byla chvíli na zemi a chvílí tam byl Stefan.

„Dost.“ Oba dva věděli o mé přítomnosti, ale nepřestávali. Konečně ho Katherine přirazila ke zdi a souboj skončil. Bylo neuvěřitelné, jak jejich síly byly vyrovnané.

Okamžitě jsem přispěchal na pomoc. Stefan se choval jak smyslů zbavený, asi nás vůbec nepoznával. V očích měl nenávist a neustále sledoval Katherine.

Útěk

Nechali jsme ho jít, byli jsme z toho v šoku.  Katherine měla na rukou modřiny od pevného stisku mého bratra, kterého jsem v tuto chvíli odmítal považovat za člena mé rodiny. Katherine na mě promluvila a já procitl.

V Bard bylo pochmurné počasí a Elena spala.  Stefan běžel lesem, hnal se za ní jako běžec pro vítěznou metu. Tělo chtělo už zastavit, ale on měl v hlavě jen Eleninu krev, která ho naplňovala silou, jakou ještě nikdy neměl.

Zaslala: Denisa