Future starts today, not tomorrow (11)
11. chapter – Murder
,,Indeed, history is nothing more than a tableau of crimes and misfortunes.“
Voltaire
*~*
Zmocnil se jí panický strach. Paradoxně první, co ji napadlo bylo, že se Damon vydal shánět si brzkou „snídani“. Bože, snad nikoho nezabil! Pak však obavy zaplašila. Říkal přece, že pojede do Bertoldu. Ale taky, že se vrátí dřív, než se probudím… Musela zjistit, co se to tu k čertu děje. Sešplhala po žebříku a vyběhla ze dveří stodoly. Schovala se za přistavěný vozík s nákladem kukuřice. Kolena se jí třásla a zrychlený dech připomínal dostihového koně v cílové rovince. Kolem se prohnalo pár farmářů.
,,Je v lese! Pohněte sebou, musíme to dostat!“ křičel vousatý muž, stojící jen několik metrů od vystrašené dívky. Koho musí dostat? Hlasitě polkla knedlík obřích rozměrů, který se jí usídlil v hrdle. Zakroutila hlavou, aby rozehnala pochyby. Co má teď dělat? Pokud opravdu šlo o Damona, měla by ho najít? Nebo se schovat někde poblíž a počkat? Třeba vůbec nejde o něj…
Její dilema vyřešil neznámý dětský hlas.
,,Kdo je to?“ vytřeštěně ji pozorovala asi devítiletá holčička. Elena si teď připadala trochu hloupě. Schovává se tu v podřepu jako by jí bylo právě tolik, co tomu dítěti. Teď určitě spustí křik a přivolá někoho z těch lidí. Co jim řekne? Přespala jsem na vašem seníku?
,,Já… tady… někoho hledám,“ začala se vykrucovat. Sakra, proč jen uměla lhát hůř než Pinocchio?
,,A koho?“ tázala se se značnou nedůvěrou dívenka.
,,Svého přítele,“ usoudila, že bude lepší, když bude říkat pravdu. Přece zvládne malou holku. Kolem stále převládal zmatek, snad proto si rozhovoru těch dvou ještě nikdo nevšiml. Elena jen děkovala, že si Damon uvědomil, že by se tu neměli promenádovat v oblečení z jejich století a ukradl spolu s jídlem i šaty, které měla teď na sobě. Necítila se v nich sice moc dobře, ale uchrání to její pravou identitu před nepříjemnými dotazy.
,,A jak se jmenuje?“ pokračovala po chvíli s otázkami.
,,Damon.“ Nejraději by se teď uhodila do čela. A ne jednou. Co to plácám? Hlavně, že jsem chtěla mluvit pravdu…
,,Já vás znám,“ řekla holčička a měřila si Elenu zvídavým dětským zrakem plným nevinnosti. A sakra. Poznala v ní Katherine. Dívka k Eleně natáhla ruku. ,,Pojďte se mnou.“ Neměla na výběr a tak následovala to malé děvče směrem k domu.
Uvnitř hořela kamna, ze kterých sálalo teplo. Až doteď si Elena ani neuvědomovala, jaká zima jí byla. To jak se třásla přisuzovala pouze strachu. V místnosti seděly samé ženy. Muži nejspíš venku chytali Damona. Uprostřed hloučku se choulila jedna postarší dáma, s obličejem v dlaních a plakala. Ostatní ji utěšovaly. Až na vzlykající ženu si všechny všimly příchozích. Holčička běžela k ženě, sedící úplně na kraji na polorozpadlé stoličce. Něco jí zašeptala. Holčička měla stejné vlasy jako ta žena. Rovné, avšak na koncích zakroucené, blond barvy. Elena si odvodila, že to bude asi její matka.
,,Slečno Pierceová, co děláte tak daleko od domu?“ zeptala se neznámá.
,,Hledám pana Salvatora.“ Když už s tou lží začala, lepší v ní pokračovat. Četla v očích ženy nedůvěru. A ještě něco. Možná… strach.
,,Měl by zde snad být? Dcera mi řekla, že se po něm sháníte.“ Tak přece jen, dcera. Elena se rozhodla, že bude lepší, když bude mluvit, co nejméně. Žena přistoupila blíž k ní a pověděla jí tichým hlasem, aby to ostatní neslyšely: ,,Je to tu dnes velmi nebezpečné, slečno! Neměla jste se vydávat takhle pozdě v noci, sama… Nad ránem tu zemřelo jedno děvče.“ Toho se Elena obávala. Snažila se zachovat chladnou hlavu.
,,Nepřišla jsem sama, samozřejmě že ne. Ale v tom zmatku… Kdo zemřel?“ tázala se, aby odvedla pozornost. Až teď na ni pohlédla i plačící žena. S vlhkýma očima, skrze suché rty prodrala skoro neslyšitelně dvě slova, která však Elena dokázala odezírat. Má dcera. Matka holčičky se vrátila na své místo ke zbylým v pokoji, znovu utěšovat přívaly nových slz.
,,To je mi líto.“ Nevěděla, jak by se Katherine k takovýmto lidem zachovala. Jen doufala, že se neprozradila. Nikdo si naštěstí ničeho nevšiml. Pravděpodobně je rozrušila situace ohledně té mrtvé. Zvedl se v ní prudký odpor vůči Damonovi. Jak vůbec mohla říct, že je její přítel? Vrah! Nepochybovala o jeho vině. I přesto, že se v Mystic Falls a okolí pohybovalo upírů víc než krys. Nevrátil se. Už začalo svítat a on nikde.
,,Pošlu zprávu do domu Salvatorů, že jste zde,“ pokračovala matka malé blondýnky. Teď už to určitě praskne. Pravá Katherine jistě leží ve své posteli. Elena začala sondovat po místnosti a hledat únikové východy.
Damon byl na cestě do Bertoldu. Připravoval svůj plán. Přemluví kapitána, aby ho poslal na celé tři dny pryč z města, uklidnit nepokoje na východě. Samozřejmě s plukem deseti dalších vojáků. Znal se, věděl, že jeho druhé já stejně zjistí pravdu do dvou dnů. Ale počítal i s časem, který vynaloží na cestu. Snad se mu podaří najít bratra a vypadnout.
Jistým způsobem si však tento malý výlet užíval. Nebýt věčného ohrožení na životě. Malý detail. Svištěl mezi stromy, znal to tu velmi dobře. Zastavil se, když za sebou uslyšel podezřelé šustění. Něco ho srazilo k zemi, až ztratil vědomí.
Probudil se s bolestí hlavy. Takhle ho bolívala jen po propitých nocích, kdy do sebe lil jednu skleničku za druhou v domnění, že lahev whiskey vzdá ten boj. Rozhlídl se kolem sebe. Ležel na gauči v přijímacím salonku. Na zdech visely trofeje – hlavy jelenů, divokých prasat, i vycpaných dravců. Na zdech strašily tapiserie. Velmi staré a vzácné kousky. Starostův dům.
,,Co s ním uděláme? Myslíš, že o nás ví?“ ptal se George Lockwood.
,,Nemyslím si. Neviděl vás, když jste po něm skočil.“
,,Chtěl jsem ho zabít! Jenže to byla mnohem větší touha než u té venkovské holky. Z nějakého důvodu, jsem ho ve své vlkodlačí podobě nenáviděl jako největšího nepřítele.“
,,Třeba právě proto, že je to váš přítel. Něco už mu namluvíme.“
Zaslala: JenniferBlack