Odvaha

V ten osudný den jsem slavila právě osmnácté narozeniny. Byl začátek března a zima ne a ne opustit už tak zapadlé a chladné městečko. Vítr svištěl do komínů, já seděla na posteli a vší silou zatínala zkřehlé pěsti ve snaze poslat zimu zpět, odkud přišla. Připomnělo mi to mé dětství. Na mém psacím stole neustále stála svíčka a já upínala celou svou mysl na její knot. Vzpomněla jsem si také na babičku, na její upřímný úsměv, když mě viděla a s napětím sledovala, zda-li se již knot svíčky rozhořel. Říkávala: ,,Kdepak, musíš vytrvat a jednoho dne se knot zapálí. Objeví se tvá nadpřirozená síla, která se už po staletí předává z generace na generaci.“ Byla jsem zoufalá a nedočkavá.

Seděla jsem na posteli a v mysli znovu a znovu pročítala dopis, který mi máma dnes ráno dala. Hned jsem věděla, kdo jej psal a od koho je. Když babička před dvěma roky zemřela, musela mi přece něco zanechat. Teď jsem na to byla sama. A tak mi napsala dopis. Na konci stálo: ,,A nezapomeň, odvážnému štěstí přeje!“ No jo, babi, ale co moje schopnosti?! Asi nejsem ta jediná vyvolená! Ta výhra v loterii, která má trestat všechno zlo a o které teď nemá nikdo ani nejmenší tušení!

A jak jsem tam tak seděla a přemýšlela nad babičkou, najednou se černé mraky roztáhly a objevilo se krásné, smějící se slunce. Věděla jsem to, cítila jsem to v každé buňce svého těla. Pohlédla jsem na svíčku. Teď nebo nikdy! Svíčka se rozhořela silným plamenem. A tak i ostatní svíčky v mém pokoji. Bláznivě jsem se rozesmála a pohlédla ven na slunečnou oblohu. ,,Díky babi!“ Zašeptala jsem s očima upřenýma na mraky.

Tak světe, tady mě máš! Nová čarodějka přichází v plné své síle, aby začala tam, kde její babička skončila!

Zaslala: Alča