Fear Changes Us – Claire (3)

Pozn. ke kapitole: Tento jsem se nakonec rozhodla napsat z Damonova pohledu. Je mi jasné, že vtipy o veverkách už znáte ze serialů, ale snad mě za to neukamenujete :o) Vžít se do Damona asi nebude moje parketa, ale snad to půjde číst.

3.      Kapitola – “Claire“

Blízko Mystic Falls, 20. červen 2011

(Psáno z Damonova pohledu)

Je vážně zajímavé, jak dokáže být tenhle malý bar otravný, když do něj vkročí ta blonďatá semetrika. Ještě že je tu se mnou tahle krásná bytost. „Tak co Claire, jak se ti daří?“ Zrzovlasá dívka na mě vzhlédla svými zelenými kukadly. Vždycky jsem měl dobrý vkus. Její oči se setkaly s mými.

„Nekřič a podej mi svou ruku.“ Nemusel jsem jí znovu ovlivňovat, už dávno se tak stalo, ale jistota je jistota. Po pár vteřinách, kdy jsem z ní vysával krev, se trochu zakolíbala a upadla z barové stoličky. Možná jsem jí zabil. Možná ne. Komu na tom záleží, když se probudí, nebude si nic pamatovat, když se neprobudí, majitel baru jí někam uklidí. V tomhle týdnu by byla mou šestou existenční krizí. Ne všechny skončily v kontejneru, pár jich utrpělo jenom těžkou “opici“. Při svých myšlenkách jsem se lehce šibalsky usmál, což se poslední dobou nestávalo často, dokonce ani při těch litrech whisky, co jsem do sebe lil. Avšak moji vznikající dobrou náladu zahnal výkřik z druhého konce barové místnosti.

Už dávno bylo po zavíračce a blonďatá semetrika se stále bavila se svým bratrem na pár vlkodlacích. To já jsem si radši o samotě vychutnával zábavu v podobě Claire. Klaus sebral jeden z kuchyňských nožů, kterými s Rebekah házeli po dvou neznámých vlkodlacích, které jsme cestou nabrali a tahali s sebou po barech. Kráčel k mému místu u baru a započal svůj každovečerní proslov: „Proč se k nám nepřipojíš? Když jsi mluvil o tom, že jsi ten zábavnější z bratrů Salvatorových, myslel jsem si, že ti ten status vydrží déle než jeden týden.“

„A ty jsi říkal, že nebudeme celou dobu jenom vysedávat po barech a kuchat vlkodlaky. Už se nudím.“ Tahle lež vždycky zabere.

Klaus se pousmál při pohledu na zhroucenou Claire a posadil se na barovou židličku místo ní. Můj pohled ale spočinul na tom, že se probouzí. Klaus si toho všiml. „Ale, ale, neříkal jsi, že o odpad se už nestaráš?“

Claire otevřela oči. Její pohled spočinul na mě a Klausovi. Ten jí věnoval jenom letmý úšklebek a nařídil ovlivněnému barmanovi, aby mu nalil skleničku. Claire se snažila zvednout, ale neměla dost sil. I její třetí pokus dostat se na nohy selhal. Ale její vnitřní síla neslábla, stále to zkoušela, i když už neměla odkud sbírat fyzickou sílu. Tolik mi tímhle někoho připomínala. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Jedna moje část se chtěla zvednout a pomoct jí dostat se pryč. Do bezpečí. Od původních…tahle část mého já se ozývala vždy, když mi někdo připomínal ji. Pamatuju si její čokoládové, hluboké oči, které krásně ladili k jejím hnědým vlasům. Její široký úsměv i rudé rty. Její stydlivý výraz, když jsem se na ni usmál nebo jí věnoval pohled a pamatuji si i toho čipmanka, co se jí furt točí kolem zadku a kvůli kterému tu teď trčím.

Klaus si zřejmě všiml mého dumajícího pohledu na Claire, protože mi před oči strčil onen nůž, co si s sebou přinesl. Znuděně jsem na něj pohlédl a otočil se směrem k Rebece. Tahle holka mě dokázala nesmírně vytočit. Po většině času se mi dařilo jí skvěle ignorovat, ale ona měla pořád pocit, že si musí dokazovat svou pozici v gangu.

„Řekni mi, proč ses jí ještě nezbavil? Řekla ti s tou čarodějkou všechno, co potřebuješ vědět. Nebo tě snad baví tahat se s ní po obchodech? Já tě vždycky tipoval na někoho, kdo o sebe rád pečuje, ale že až tak… trošku mi to něčím zavání a heterák v tom nebude.“ Konečně, aspoň jeden fór na odlehčení deprese. Klaus ho ale na neštěstí přešel – a já už se tak těšil na tu slovní potyčku! Byl bych dokonce i ochotný, vzít ho příští večer do pořádného gay klubu, ale to, co mi odpověděl, mi jaksi překazilo plány i první pořádný úsměv na mé tváři za poslední tři týdny.

„To máš pravdu, řekla mi všechno, co jsem potřeboval vědět. Taky že tohle je Rebečin poslední večer,“ vysvětloval a při slovech o Rebečinu blížícím se pohřbu instinktivně ztišil hlas, aby ho neslyšela, „ale tvůj zdaleka ne. Ještě jsi neuvažoval o tom, proč se posouváme tak blízko k Mystic Falls?“ Při jeho posledních slovech se na zemi pohnula Claire. Už se začala plně vzpamatovávat a zřejmě hledala vysvětlení v mé tváři. Cítil jsem na sobě její pohled a očima jsem instinktivně začal těkat k východu z baru. Chci ji pomoct, ale nemůžu. Nebo bych mohl? Tak jako jsem zachraňoval Elenu? Elena…její oči…její smích…její krev dvojnice. Pak mi to všechno scvaklo dohromady. Už je čas, aby si vzal její krev.

Když tehdy v Chigacu Klaus vyletěl z baru za účelem zabít Elenu, Stefan jí rychle popadl a ujel s ní v mém autě. Mimochodem, když jsem se dozvěděl, že je pryč moje auto, myslel jsem, že toho čipmanka utluču jeho vlastním nejoblíbenějším deníkem. Ale podstatný fakt je, že Klaus ještě stačil zachytit pohledem její přívěsek s železníkem, který jí daroval Stefan a který darovala původní čarodějka Rebece. Proto ten Elenin výkřik, když jí Klaus strhl řetízek i s přívěškem z krku. Během tohoto měsíce se snažil navázat spojení s původní čarodějkou. Stále chtěl vyrábět hybridy. Jediné, co zjistili, bylo, že je v tom podstatná Elenina krev a tak vyčkával, jestli nezjistí něco bližšího. Ale teď už je konec s vyčkáváním. Rozhodl se jednat. A já musím taky. V kapse jsem křečovitě zmáčknul svůj telefon.

Zaslala: Charliess