Strach z neznáma (2)

Už je to pár týdnů, co Klaus odjel. Elena, Stefan, Tyler, Bonnie i Damon oslavovali.

Všichni byli šťastní.

Tak proč ne já? Nerozuměla jsem tomu. Měla bych být ráda, že je pryč z našich životů, z našeho města. Tak proč jsem se cítila mizerně? Nemohla jsem nikomu říct jak mi je a ani jsem nechtěla. Nevěděla jsem, že zapomenout bude tak těžké. Nic pro mě přece neznamenal a ani neznamená, nezáleží mi na něm.

„Musím se něčeho napít,“ řekla jsem Eleně po škole.

„Dobrý nápad!“ odpověděla s úsměvem a s taškou v ruce.“ Ještě si musím něco zařídit, ale co takhle v pět hodin v Grillu?“

„Domluveno.“ Odpověděla jsem. Musím zapomenou na myšlenky, co se mi pořád víří v hlavě a hlavně musím zapomenout na Klause.

Bylo půl šesté, když se Elena vřítila do Grillu a mířila rovnou k místu, kde jsem seděla.

„Moc se omlouvám za zpoždění, ale dělala jsem, co jsem mohla.“

„To nevadí,“ odpověděla jsem s falešným úsměvem na tváři. Elena můj výraz okamžitě zpozorovala, ale neřešila to. Jen tak jsme popíjeli, povídali jsme si o klucích, Elena si postěžovala na Damona, mluvili jsme o škole, o životních snech a když se schylovalo k večeru, Elena se omluvila a odešla za Stefanem. Nevadilo mi to, vlastně jsem byla ráda. Chtěla jsem být sama.

Vzpomínala jsem na život, který jsem měla než se ze mě stal upír, než jsem potkala jeho – Klause. Vybavila jsem si jeho oči, jeho krásné tajemné pronikavé oči. Vzpomněla jsem si na jeho přízvuk, který mi přišel až do této chvíle vtipný, chtěla jsem vidět jeho tvář, alespoň na pár sekund, jen na malou chvíli… Naštěstí mě ze snění probral barman.

Chtěla jsem si objednat další drink, ale najednou, z ničeho nic, jsem zaslechla své jméno.Ten hlas mi přišel povědomý, až moc… Prudce jsem se otočila, ale za mnou nikdo nebyl.

„ Klausi?“ Ovšemže se nikdo neozval. Nevěděla jsem, co mám dělat, přísahala bych, že jsem Klause slyšela, nebo jsem ho jen chtěla slyšet?  Možná jsem chtěla, aby tam byl, možná jsem chtěla, aby za mnou stál.

V ten okamžik se vše změnilo. Začala jsem prudce dýchat, zrychlil se mi tep, stahoval se mi žaludek a točila se mi hlava. Myslela jsem jen na jednu věc… „Toto není skutečné, nemůže být! “ Opakovala jsem si v duchu… „Já ho přece nemiluji!“

Lhala jsem sama sobě.

  (…)               

 Zaslala: Clear