Povídka č.34

Milý deníčku,
Už jsem zase tam, kde jsem byla dříve, tíží mě samota a zoufalství. Už je to více než půl roku, co moje rodiče roztrhalo nějaké příšerné neznámé zvíře, když se vraceli od známých domů. Na chvíli se ta úpěnlivá bolest zarazila, když se tu objevil Stefan Salvatore, můj krásný a tajuplný kluk. Ale teď někam zmizel a už jsem ho měsíc neviděla. Hrozně mi chybí jeho laskavý úsměv a on sám. Nezavolal mi, ani nenapsal. Byla jsem u něj doma, ale nikdo neotevíral. Bez něj to je stejné, jako když zemřeli moji rodiče. Ale ty bys, milý deníčku, asi raději slyšel nějaké veselejší příhody, jak se na sedmnáctiletou dívku sluší, ale v mém životě teďko žádné nejsou. Poslední dobou se v Fell´s Church dějí divné věci. Ztrácí se a umírají tu lidé. Už našli tři těla zbavená krve. Říká se, že je tu upír, ale na takové báchorky nevěřím.
Mám o Stefana strach, když je pryč. Co když mu někdo něco udělal? Ale takové myšlenky si nesmím připouštět. Tohle není poprvé, kdy Stefan takhle zmizel, ale vždycky se v pořádku vrátil s nějakou vymyšlenou verzí pravdy na omluvu, že se tak dlouho neozval. Nevím, ale…

Elenu uprostřed rozepsané věty přerušilo volání tety Jenny ke snídani. Elena popadla tašku. Nechala na posteli otevřený deník s perem a šla po schodech do kuchyně.
„Neměla bys jít už do školy?“ zeptala se teta starostlivě.
„Ano, už tam letím, neměj strach, stihnu to.“
Elena otevřela dveře ven a tam stál Stefan. Nevěřila svým očím. Najednou tam stál v šedé mikině s velkým nápisem a v černých upnutých kalhotách. Dívala se mu upřeně a vyčítavě do jeho zelených a tajuplných očí.
Po chvíli ze sebe Elena vydala: „Ahoj. Jak to, že jsi se tak dlouho neukázal? Ani jsi mi nezavolal, měla jsem o tebe strach. Stalo se ti něco?“
„Měl jsem něco důležitého na vyřizování,“ řekl Stefan a sklonil pohled k zemi.
„A co ?“
„To ti nemůžu říct, alespoň ne teď.“
„A kdy tedy? Mě už nebaví, Stefane, o tobě a tom, co děláš, nic nevědět.“
Bonnie zavolala na Elenu z auta před domem.
„Já už musím jít, tak se měj,“ odvětila Elena a směřovala za Bonnie.
Jakmile nastoupila do auta, tak se jí Bonnie začala vyptávat, jak to, že se tu Stefan zničeho nic objevil. Elena ji neodpověděla, protože to sama nevěděla.

Ve škole se už Stefan neobjevil. Eleně to přišlo divné a během první hodiny nemyslela na nic jiného, než na něj. Nevnímala spolužáky kolem sebe, z jejího přemýšlivého transu ji dostalo až zvonění na konci hodiny. Elena se sbalila, a bez toho, aby někomu řekla, kam jde, zmizela ze školy.

Šla ke Stefanovi do jeho starého velkého domu na kraji města. Zaklepala na dřevěné dveře, ale nikdo neotvíral. Elena vzala za železnou kliku s ornamentem a zatáhla za ni. Dveře zaskřípaly a otevřely se.
Elena vešla dovnitř a rozhlédla se kolem. Byla tu poprvé. Uslyšela v domě jakési divné skřípění, jako by někdo vytrhával prkna z podlahy. Měla z toho divný pocit a strach. Říkala si, že se jí to jenom zdá. Nahlas zvolala: „Stefane jsi tady?“
Skřípění přestalo, něco ji však táhlo jít nahoru. Pomalu postupovala po vrzajících schodech. Šla dlouho tichou chodbou. V domě nastalo hrobové ticho. Sáhla po klice do prvního pokoje na chodbě. Otevřela dveře, ale neviděla na krok. Všude byla mlha a najednou ji něco nebo někdo chytil za nohu a stáhl k zemi. Elena se při pádu bouchla o železnou kliku a omdlela.

Probrala se až večer. Byla sama na opuštěném hřbitově za městem, kde policie našla ty tři mrtvé. Zdálo se jí, že jí něco teče z krku. Sáhla si tam a měla zakrvácenou ruku. Velice ji to vyděsilo.
Chtěla vstát rychle ze země, ale byla příliš zesláblá. Sebrala velkou tlustou větev a pomoci ní se postavila na nohy. Cítila, že tam není sama, že ji z povzdálí někdo sleduje. Chtěla rychle vykročit, ale neměla na to moc sil, tak šla pomalu. Byla tma a nebylo vidět na krok. Neslyšela žádné zvuky, jenom svůj zrychlený dech.
Za ní zapraskalo křoví. Vyděšeně se otočila, ale nic tam nebylo, jenom mihotající se tma v korunách stromů. Podívala se zpátky před sebe a k smrti se vyděsila.
Stál tam Stefan. Znenadání se přes ní zjevil. Bylo to až k neuvěření. Po chvíli si všimla, že na jeho rtech je kapka krve. A podle jejího krku ji ani nenapadlo, že by se jen kousl.
„Co se ti to stalo?“ zeptal se Stefan. „Všichni tě hledají.“
„Ty to moc dobře víš,“ s brekem řekla Elena.
„A co mám vědět?“ Stefan se pokusil Elenu utěšit objetím.
„Nepřibližuj se ke mně! To ty jsi mě kousl. Jinak si neumím vysvětlit krev na tvých rtech a že ses tu tak znenadání objevil. Naposledy si pamatuji, že jsem byla u tebe doma! Kdo jsi? Nebo spíše, co jsi?“
„Já jsem upír,“ odpověděl Stefan, „ale tohle bych ti nikdy neudělal.“
„A jak ti můžu věřit?“
„Musíš, prosím tě, Eleno.“
„A kdo mi to teda udělal?“
„To byl Damon, můj bratr. Často se objevuje jako havran. To on zabíjí a děsí lidi. Já to nedělám, nechovám se jako zvíře, a tobě bych to nikdy neudělal. Pojď se mnou domů, Eleno.“„Nech mě být.“
„Eleno, já ti neublížím, protože tě miluji.“
Elenu a Stefana přemohla nečekaná vášeň. Přitiskli se k sobě. Elena ucítila jeho chladný dech na své tváři a jeho růžové a studené rty na svých. To bylo poprvé, co tohle cítila. Byla to touha a vášeň. Nevnímali svět okolo sebe. Mysleli si, že jsou na celém světě jenom oni dva, ale zmýlili se.
Ozvalo se volání lidí, kteří hledali Elenu. Elena a Stefan se podívali upřeně do očí a Stefan zmizel, když na ni zavolala teta Jenna, která byla ráda, že ji našli.
Teta ji pevně objala a zářila radostí. Všimla si však, že má Elena na krku krev.
„Co se ti to stalo Eleno?“
„To nic není, jenom jsem se škrábla, ale už to je v pořádku,“ ujišťovala tetu Elena po cestě domů.
Doma si Elena sedla na postel ke svému rozevřenému deníku a začala psát.

Milý deníčku,
dneska se mi stala spousta divných a nezvyklých věcí. Vždycky jsem věděla, že je život a smrt, ale nikdy by mě nenapadlo, že je ještě něco mezi tím. Mám strach z Damona, ale vím, že by mě Stefan vždycky ochraňoval…

Elena zvedla hlavu a upřeně se zadívala do okna. Všimla si havrana sedícího na stromu před jejím oknem. Zdálo se jí, že ji sleduje. Vzpomněla si na Stefanova slova o Damonovi. Havran se zvedl z dubového stromu a přiletěl na její parapet. Elena leknutím vstala z postele. Šla rychle zavřít okno, aby se nedostal dovnitř. Havran tam pořád seděl a díval se na Elenu. Otočila se, a tam stál Damon.
„Ahoj, Eleno.“
„Co tu děláš, Damone? Okamžitě odejdi, nebo začnu křičet.“
„Ale klid, Eleno, teď jsem ti nepřišel ublížit.“
„Tak co tu tedy děláš?“
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„A s čím jako?“
„To je jedno, pomůžeš mi?“
„Ani náhodou! Okamžitě volám Stefanovi.“
Damon jí vytrhl telefon z ruky a praštil s ním o podlahu. Telefon se rozbil na miliony malých dílečků.
„Co jsi to udělal?“ zařvala na Damona Elena.
Z přízemí se ozvala teta Jenna: „Eleno, co se to tam děje? Jsi v pořádku?“
Teta Jenna šla do Elenina pokoje podívat se, co se tam děje. Otevřela dveře. Elena stála uprostřed pokoje se střepy od telefonu a oknem otevřeným dokořán proudil studený vzduch.
„Eleno, proč máš to otevřené okno a proč jsi rozbila ten telefon?“
„Nerozbila, on mi vyklouzl z ruky.“
„Měla bys jít už spát, dneska byl těžký den.“
„Ano, máš pravdu, půjdu si už lehnout.“ Elena si lehla do postele, zhasla lampičku na nočním stolku a usnula. Ale nevěděla, jaké probuzení ji čeká.

Elena zívla a pomaličku otevřela oči.
„Kde to jsem?“ zvolala.
Rozhlédla se kolem sebe. Ležela v posteli, ale ne ve své. Byla to stará železná vrzající postel uprostřed nějaké temné místnosti s oprýskanými stěnami a dohořívající svíčkou. Vypadalo to, jako by byla v hrobce. Elena znovu zavřela oči, protože si myslela, že se jí to jenom zdá, ale nezdálo. Protřela si oči a opět je otevřela a před ní na posteli seděla osoba, která vypadala jako ona. Měla stejné dlouhé tmavé vlasy a stejné oči. I tvář.
„Já jsem Katherine,“ promluvila a z jejích růžových úst vyšel studený dech.

Zaslala: Lucie Sobková