The Immortal Passion (5)

K této části je dobré pustit si song od Shinedown – Call me.

 

Váhavě jsem se na ni dívala, ale pak jsem jí podala ruku. Přála jsem si, aby sem už Elijah přišel, ale jeho bratr ho stále zaměstnával.

„Tak ty jsi Elijahova dívka?“ Zeptala se mě.

„Ano. Zřejmě teď už jsem,“ odpověděla jsem.

Stále ze mě nespouštěla oči. „Neměla bys s ním být,“ řekla.

„Proč né?“

„Víš vůbec, kdo je? Máš vůbec ponětí, kdo Elijah Mikaelson je?“

„Co tím myslíte?“ Zeptala jsem se jí vyděšeně.

Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv. „Moje milá, říkám to naposled. Nemůžeš s ním být.“ Její hlas zněl rozzlobeně.

„Proč mi to nevysvětlíte? Mám ho ráda a nechci být bez něj,“ řekla jsem už skoro šeptem.

Bála jsem se její reakce. Najednou jakoby ji ta zlost přešla. Podívala se na mě smutnýma očima a pak se otočila k odchodu. Ještě než zmizela, tiše řekla: „Vím, že jsi hodná dívka, ale pokud neodejdeš a nenecháš ho, čeká tě spousta trápení. Vážně to chceš podstoupit?“

Slyšela jsem, že přichází Elijah. Chtěla jsem mu ukázat, kdo tady je, ale než ke mně přišel, Esther zmizela jakoby tam ani nebyla. Elijah viděl můj vyděšený výraz.

„Lásko, děje se něco?“ Zeptal se mě a přivinul si mě do náruče.

„Byla tady tvoje matka,“ odpověděla jsem.

„COŽE? Matka? To není možné. Co by tady dělala?“

Podívala jsem se na něj a viděla jeho výraz ve tváři. Byl hodně překvapený.

„Řekla mi, že s tebou nemám být. Že ani pořádně nevím, kdo jsi. A než zmizela, řekla, že pokud se rozhodnu být s tebou, něco se stane. Já… já mám strach. Elijahu proč to říkala?“ Rozplakala jsem se mu v náručí.

Hladil mě po vlasech a konejšil. „Pššt. Nevím, proč se objevila, ale vážně se nemáš čeho bát. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, nebo se cokoliv stalo. Ochráním si tě, lásko,“ šeptal mi do vlasů.

Ještě chvíli jsem si užívala jeho objetí a pocit bezpečí a pak zašeptala: „Prosím odvez mě domů.“

„Jak si budeš přát.“

Vzala jsem si své věci, zamkli jsme chatu a nastoupili do auta. Cesta zpátky ubíhala rychle. Nikdo nic neříkal. Cítila jsem napětí. Zřejmě z návštěvy Esther. Za nějakou chvíli jsme zastavili u mého domu.

„Děkuji za krásné chvíle,“ usmála jsem se na něj, políbila ho a pak vystoupila za auta.

„Nikomu tě nedám! A neboj, ochráním tě, slibuji,“ řekl a odjel.

Já se pomalu vydala domů.

 

ELIJAH

Andie jsem vysadil u jejího domu a sám jsem zamířil k vile. Zaparkoval jsem před ní a vešel dovnitř. Cítil jsem, že Klaus ani Jocelyn tam nejsou. Za to mě tam čeká někdo jiný. MATKA.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš,“ řekla a ani se neotočila.

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem tě navštívit.“

„Nemyslím tady a teď, ale vůbec ve městě,“ řekl jsem rozzlobeně.

„Přijela jsem se podívat na své děti. Copak je to zlé?“

„Hm. U jiných ne, ale u tebe ano.“

„Copak drahý Elijahu nejsi rád, že mě vidíš?“ Zeptala a přistoupila ke mně blíž. Něžně mě pohladila po tváři, tak jak to dělávala kdysi. Couvnul jsem.

„Prosím, nech toho. A hlavně nech na pokoji Andie. Nemáš právo se mezi nás plést, nic ti do toho není,“ prohlásil jsem.

Otočila se zpátky a popošla k oknu. „Ráda bych, ale je mi té mladé dívky líto.“

„Líto? Co tím myslíš? Miluju ji a ochráním ji před vším.“

„O tom pochybuji drahý. Jde na tobě poznat, jak tě láska změnila. Ale neochráníš ji. Bude jen trpět. Pro ni bude lepší, když ji necháš na pokoji. Věř mi, drahý synu.“

Chvíli jsem na ni jen tak zíral. Co to sakra po mě chce? Mám ji nechat jít? Vždyť jsem jí teď našel. Dýchal bych za ní, kdyby to bylo možné. Chci jí chránit a taky to udělám. Nikomu nedovolím, aby jí ublížil.

„Proč to říkáš?“ Ozval jsem se vyčítavě.

„Chci vás jen oba chránit.“

Chtěla ještě něco říct, ale přišel bratr. „Co tady sakra děláš?“ Řval naštvaně Klaus.

„Jak už jsem říkala, přišla jsem se podívat na své děti.“

„To je mi ale novina. A co přijde teď? Že by nějaké ale?“

„Žádné ale není,“ dodala.

„Nevěřím ti ani slovo. Nikdy nepřestaneš plánovat naši smrt. I když jsme tvoje rodina,“ zavrčel Klaus a nalil si sklenku husté tmavočervené tekutiny.

„Kde jsou vůbec ostatní?“ Zeptala se po chvíli.

„Co je ti po tom?!“ Křičel Klaus.

„Finn je se Sage v Paříži. O Rebekah a Kolovi nevím,“ vysvětlil jsem.

„To je škoda, ráda bych je viděla.“

„To ti tak věřím. Pche. Jen nás chceš mít pohromadě, aby ses nás zase pokusila zabít. Měla bys zmizet, dřív než tě zabiju,“ řval Klaus na celý dům a hodil sklenkou o zem.

Jocelyn se přišla podívat dolů co se děje. Když uviděla Esther, zůstala stát jako opařená.

„A vidím, že ty jsi tady stále,“ podotkla Esther na adresu Jocelyn.

„Ano, jsem, a vám do toho nic není,“ bránila se mladá čarodějka.

„Jocelyn, prosím vrať se zpátky nahoru, tohle je rodinná záležitost,“ řekl Klaus.

Mladá čarodějka se ještě jednou podívala na Esther a odešla.

„Měla bys odejít,“ navrhl jsem matce.

„Má pravdu, měla bys vypadnout a už se nevracet,“ dodal bratr.

„Zůstanu nablízku. Ty tvoje vyhrůžky mě nevyděsí synu. Nezapomeň, kdo jsem a navíc jsem i tvoje matka ať se ti to líbí nebo ne. A ty můj drahý Elijahu, nezapomeň, co jsem ti řekla. Nech ji jít, zapomeň na ni,“ řekla a podívala se na nás oba.

Bratrovi se na tváři vykouzlil úsměv. „Ale ale podívejme se, tak přece máš nějakou kočičku.“

„Vážně ti do toho nic není, Klausi,“ vyjel jsem na něj.

Matka nás stále pozorovala a já spatřil, jak se jí na tváři objevil falešný úsměv. „Myslím, že už raději půjdu. Ráda jsem vás viděla,“ řekla a zmizela.

„Tss. Troufá si a doufám, že už se neobjeví. Prý matka, jasně. A vůbec jakto, že ona o té tvé kopretince ví a já ne. Tohle se přece bratrovi nedělá,“ usmíval se a škodolibě si mě dobíral.

„Neví o ni nic,“ odpověděl jsem a chtěl odejít.

Proč se mi všichni pletou do života. Nejdřív mě překvapí matka a její řeči, že mám nechat Andie na pokoji a teď pro změnu začíná bláznit Niklaus. A jelikož ho znám moc dobře, vím, že mi nedá pokoj.

„No ták, nenech se přemlouvat a vyklop to. Že by to byla ta tajemná dívka z plesu, kterou jsi předtím tak urputně zapíral?“ Usmála se.

„Jak to víš?“ Zeptal jsem se překvapeně.

„Zapomněl jsi snad, kdo jsem, milý bratře? Myslíš si snad, že nevím o tom, že někoho máš? Ale no ták, nejsem včerejší.“

Nezmohl jsem se ani na slovo. Zaskočil mě.

„A když už jsme u toho, jak se jmenuje ta tvoje kočička?“

„Andie…,“ odpověděl jsem, i když ani nevím proč.

„Docela hezké jméno. Hele, dostal jsem geniální nápad. Co kdybys ji dneska pozval na večeři. Aspoň jí lépe poznám a zhodnotím tvůj vkus na ženské.“

Chvíli jsem váhal nad jeho nápadem, ale pak jsem souhlasil, i když jsem měl z toho divný pocit.

„No a ještě jedna věc. Ona neví o tom, že jsem upír a byl bych rád, kdybys o tom mlčel. Řeknu jí to sám, až přijde čas. Prosím tě aspoň o tohle,“ prosil jsem bratra.

„Měli bychom jít,“ řekla Jocelyn, když se objevila.

„Už jdu, zlato.“

„Kam se chystáte? Zase jdete ubližovat jiným?“

„Kdepak, jdeme jen tak ven. To snad není trestné,“ odpověděla mi Jocelyn.

„Ale neboj, do večera jsme zpátky, to víš, nenechám si ujít tu tvou kočičku. Uděláme si úžasný večer. Těším se. Ahoj,“ rozloučil se Klaus. Poté i s Jocelyn někde zmizel.

Zaslala: Ellie Davis