Sbohem… (6)

„Děláš si srandu? Co chceš říct tím, že neexistuju?! Nevím, jestli sis všimla, ale právě před tebou stojím!“ rozhodil Damon rukama. Nicol se otřásla. Přítomnost Damona Salvatora v ní vyvolávala smíšené pocity…

„No právě… Stojíš přede mnou…“ zašeptala Nicol. Stojí přímo přede mnou! Damon Salvatore! Je to vůbec možné? Ne není… Ale je to tak. Stojí před ní ten, o kom si vždy nechala před spaním zdát… Ale zároveň před ní stojí upír, který jí může během okamžiku vyrvat srdce z těla… Zvlášť, když ho pozvala dovnitř.

Obrátil oči v sloup. „Můžeš se alespoň pokusit přenést zpátky do reality?“ zeptal se jí. Nicol se ušklíbla.

„No, tobě se to tedy povedlo…“

„A je to tu zase… Já nejsem postava nějakého seriálu. I když je pravda, že bych na to měl…“

„Ani nevíš…“ nadechla se Nicol rozrušeně. „Ale je to tak. Pouštěla jsem ti část toho seriálu. Už mi budeš muset věřit,“ řekla Nicol a rázem se zatřásla. Uvědom si, s kým mluvíš, napomenula se. A musela se pousmát, když si domyslela, že tohle jí pořád říká táta…

„Hm. Jak ti mám věřit, když se pořád tváříš jako když… sníš?“ ušklíbl se Damon.

„Kdo ví, jestli to není pravda…“ zašeptala Nicol a pak dodala: „A jak se nemám tvářit zasněně, když přede mnou stojíš… ty?“

„To tě tak znervózňuje, že před tebou stojí postava, která má být ve skutečnosti jen ze seriálu nebo co?“ prohodil Damon způsobem, jako by se takové věci děly každý den.

„Ne… Mě znervózňuje, že přede mnou stojíš ty,“ zamumlala Nicol a zadívala se do země. Snažila se prohlížet si smítko na koberci a dělat, že je to něco velmi zajímavého. Ale nakonec neodolala dalšímu pohledu na Damona…

Stál úplně v rohu místnosti. Po chvíli vyšel o pár kroků dopředu a pomalu přistoupil k oknu. Nadzvedl ruku a nechal ji ozářit slunečním světlem. Okamžitě ale zasténal bolestí a stáhnul se zpátky.

„Nemůžeš zatáhnout závěsy?“ obrátil se vyčítavě k Nicol.

„Nemáš svůj prsten?“ zeptala se, ale už přibíhala k oknu a zatahovala fialové závěsy.

„Eh… Ne. Zůstal… Tam…“ odvětil po chvíli a opřel se o zeď.

„To je problém…“

„Vážně?“ odpověděl sarkasticky Damon. Nicol se zářivě usmála… Věděla, že je to naprosto šílené, ale něco ji napadlo. Ale to přeci nemohlo dávat smysl, nebo ano? V tu chvíli jí to bylo jedno. Když jí něco vpadlo do hlavy, už to odtamtud nikdy nikdo nevyhnal.

„Počkej…“ zašeptala a vyběhla z pokoje.

„Já mám času dost!“ zavolal za ní a svalil se na postel. Nicol vyběhla na půdu a něco pilně hledala v jedné z krabic. Nakonec vytáhla malou truhličku a vyndala prsten s modrým kamenem. Seběhla rychle zpátky do pokoje.

„Asi jsem se vážně zbláznila…“ zamumlala si pro sebe.

„Zkus to!“ řekla odhodlaně a podala Damonovi prsten.

Podezíravě se na ni podíval. „Nemůže to být jen tak nějaký…“

Nicol ho přerušila. „Prostě to zkus!“ Damon na prsten chvíli hleděl, pak si jej vzal do ruky a natáhl na prst. Pomalu se přiblížil k oknu. Natáhl se k závěsu a lehce ho odhrnul. Poté vztáhl ruku a nechal na ni spadat sluneční světlo. Když se nic nedělo, nechal si ozářit sluncem celé tělo. Pořád nic. Tázavě, s úžasem v očích se na Nicol podíval. Ta jen zalapala po dechu a nasucho polkla.

„Kde jsi vzala ten prsten?“ vyhrkl Damon. Nicol pokrčila rameny.

„Už ani nevím. Možná, že jsem ho někde našla. Je to už dlouho,“ odvětila.

„Fajn,“ řekl po chvíli. „Půjdu ven…“ Nicol se zhluboka nadechla.

„Ne!“ vykřikla. „Chci říct… nemůžeš jen tak vyjít na ulici. Jseš tady mezi dívkami celkem hit… Co by se asi stalo, kdyby tě najednou viděli kráčet uprostřed města?“ dodala, když se trochu uklidnila.

„Řekl bych, že si mě nikdo ani nevšimne. Nejspíš jsi jediná, kdo mě vidí…“ ušklíbl se. Nicol se zatvářila zmateně.

„To jsi byl ty? Ty jsi na mě křičel tehdy večer? Ty jsi mi klepal na dveře a já tě pak pozvala…“ říkala si spíše pro sebe. Najednou jí to všechno dávalo smysl. Jak to, že tě teda teď vidím? Napadlo ji.

„Jop…“ odpověděl a chystal se k odchodu.

„Kolik lidí jsi takhle děsil?“ ozvala se ještě Nicol.

„Eh… vlastně jen tebe…“ zavolal za ní.

„Proč zrovna mě?“

„Řekněme… že ses mi zalíbila,“ mrkl na ni a vykročil z pokoje. Nicol náhle projela vlna vzrušení. Tak proč jsi mě potom shodil ze schodů? Zeptala se v duchu a semknula rty…

Zaslala: NikaRoovy