Ztracené duše (7)

„Dobré ráno, princezno.“ Probudil Elenu dívčin sladký hlas. Desiree se nad ní skláněla a dlaněmi ji jemně popleskávala po tvářích. Takové probuzení se jí opravdu nezamlouvalo. „Čas na snídani. Potom se dáme do práce.“ Oznámila jí Desiree a položila vedle Eleny sáček s několika toasty. Elenu ani tak nezajímalo jídlo, ale spíš to, kde je, kde je Damon a co tady ještě dělá Desiree.

„Ach, jo.“ Povzdechla si dívka a Elena nechápavě nakrčila obočí. „Kde jsme? V celkem slušném hotelu. Kde je Damon? Nejspíš právě vykrádá místní krevní banku. A co tady dělám já? Snažím se ti pomoct najít kamarády.“ Desiree pokrčila rameny. „Spokojená?“

„Čteš mi myšlenky…“ vydechla ohromeně Elena.

„Jo, v podstatě jo.“ Souhlasila a pousmála se. Elena si pomyslela, že když se směje, vypadá mnohem lidštěji a křehčeji. Prostě jako normální teenager. Což ji přivedlo na myšlenku, kolik let je vlastně Desiree?

„Přeměněna jsem byla ve svých sedmnácti letech. A upírem jsem už…“ hluboce se zamyslela a prohrábla si rukou vlasy. „No, nějakých pár desítek let už to bude…“ odpověděla nakonec.

„Proč mi pomáháš a kde ses včera tak najednou vzala na té benzince?“

„Jsi mnohem zvědavější, než mi říkal Damon.“ Podotkla zvesela a posadila se k Eleně na postel. Elena se zarazila v okamžiku, kdy Desiree mluvila o Damonovi.

„Vy jste spolu mluvili?“ zajímala se a malinko znervózněla. Už si představovala, co všechno jí Damon řekl. Ne, vůbec se jí to nelíbilo. Desiree se však skoro hystericky zasmála a zaklonila hlavu dozadu.

„Samozřejmě, že jsme spolu mluvili. Celou cestu sem, zatímco ty jsi spala jako zabitá. Musím říct, že Damonovo ego je obrovské. Skoro mě v autě umačkalo.“ Zachichotala se a nepřestávala ani, když mluvila dál. „Je to naprostý blbeček. Arogantní upír, který si ze všeho dělá srandu. Myslím, že budeme skvělá dvojka…“ teď už se smála tak, až se třásla.

„Jak to myslíš, že budete sehraná dvojka?“ Elena si nemohla pomoct, ale když to Desiree řekla, cítila se najednou na všechno sama. Jako by ji Damon prostě odstrčil. Jako by s ní už nepočítal. Desiree se po této otázce přestala smát a zatvářila se ustaraně. Ten výraz se k jejímu obličeji vůbec nehodil. Vypadala najednou tak staře.

„Nesnažím se ti přebrat přítele…“ začala rozpačitě, ale v tom ji Elena hned přerušila.
„Nene, on není můj přítel. Jsme jen kamarádi. Jeho bratr je jeden z těch, které hledáme.“ Vysvětlovala rychle Elena, aby náhodou nedošlo k nějakým nedorozuměním.

„Ať už je tvůj přítel nebo jenom kamarád, nemusíš se bát. To, že budeme sehraná dvojka, jsem myslela tak trochu s nadsázkou. Já jsem v mnoha ohledech stejná jako on. Budeš to s náma mít dost těžké. To mi věř. Musíš se potýkat s tolika problémy a k tomu všemu se ti na krk pověsili dva arogantní blbci.“

„Nepůsobíš na mě jako někdo, kdo je arogantní. A už vůbec ne jako někdo, kdo se podobá Damonovi.“ Řekla upřímně Elena.

„Sama poznáš, jaká jsem.“ Mrkla na ni a v tu chvíli si Elena vzpomněla na dobu, kdy s Jeremym vyváděli hlouposti, aby naštvali rodiče. Pokaždé na sebe spiklenecky zamrkali a šli na věc. Možná proto ji Desiree připomněla mladší sestru.

„Desiree, proč mi pomáháš?“ zopakovala znovu svou otázku a přála si, aby jí odpověděla upřímně.

Chvíli zvažovala odpověď a mezitím si pohrávala s pramenem svých dlouhých, tmavě hnědých a neuvěřitelně vlnitých vlasů. Elena si poprvé pořádně prohlédla její obličej a zjistila, že Desiree je velmi půvabná. Měla hnědo zelené oči, které byly rámovány hustými dlouhými řasami. Rovný symetrický nos na jejím kulatém obličeji vypadal roztomile. Plné růžové rty by jí mohl závidět kdekdo. Na to, že jí bylo teoreticky sedmnáct, vypadala však vyspěle a rozumně.

„Pomáhám ti, protože Katherine zničila život už hodně lidem. Nechci, abys byla další na řadě. A navíc, jedna moje známá mi zavolala hned potom, co jste se objevili u ní doma.“ Na okamžik se odmlčela. Elena měla takové tušení, že ví, koho má Desiree na mysli. „Mabel byla dlouholetá přítelkyně mé prababičky. Myslela si, že jsem čarodějka, a tak chtěla, abych vás ochránila na vaší cestě. Pravdou ale je, že o mé upíří stránce neměla ani ponětí. Kdyby to věděla, nejspíš by mi nikdy nezavolala…“

„Počkat…“ Elena pozvedla ukazováček, aby si to všechno mohla srovnat v hlavě. „Co vlastně jsi? Čarodějka nebo upír?“ upřímně, byla z toho zmatená.

„Nedivím se ti. Taky bych byla zmatená.“ Nevesele se zašklebila. „Jsem v podstatě takový upír na vyšší úrovni. Složitě se to vysvětluje…“ zkousla si spodní ret a nejspíš přemýšlela, jak pokračovat. „Moje babička byla z malé části čarodějka. A já v podstatě taky. Moje schopnosti se u mě ale nikdy neprojevily, až do okamžiku, kdy jsem byla přeměněna. Pak se projevila i moje druhá stránka. Takže jsem ze tří čtvrtin upír… no a jedna čtvrtina jsou geny čarodějek.“

„Moje kamarádka je taky…“

„Čarodějka, já vím. Bonnie.“ Přikyvovala Desiree. Elena se ani nedivila, jak to všechno mohla vědět. Odpověď byla vcelku jednoduchá… Damon.

„Jak nám chceš pomoct?“ zeptala se raději Elena. Nejspíš nebyla vhodná chvíle myslet na Bonnie a začít brečet jako malá holka.

„Katherine jsem znala dlouhou dobu. Vím o ní hodně věcí. A pokud je Katherine začátek, můžu se vám hodit. A taky ti můžu pomoct ve věcech týkajících se magie. No a nakonec, myslím si, že jeden upír navíc se taky šikne.“

Elena se jí chtěla zeptat, kdo ji zabil a následně přeměnil. Měla na ni tolik otázek, ale pro dnešek asi jejich čas vypršel. Do pokoje totiž vešel Damon. Otevřel dveře a Desiree, která na to absolutně nebyla připravená, zaječela jako by ji trhali na kusy. Sluneční paprsky totiž dopadly na obě její ruce a obličej. Elena sebou vyděšeně cukla a ihned vzápětí ucítila zápach seškvařené kůže.

Reakce Desiree byla téměř okamžitá. Sotva Damon rychle přibouchl dveře, vyskočila na nohy a během vteřiny se mu naštvaně dívala do tváře. „Ty idiote! Neznamená, že když máš na ruce ten svůj zázračný prsten, že nás ostatní slunce nezabije!“ zakřičela mu do obličeje a tak rychle, že ani Damon nestihl nic udělat, mu zlomila prst, na kterém se leskl prsten s lapisem lazuli.

„Ty malá… potvoro!“ procedil skrze zuby a s hlasitým křupnutím si prst navrátil do původního stavu. Desiree před ním uskočila, ale Damon tentokrát překvapil ji. Upíří rychlostí k ní přiskočil, zkroutil jí pravou paži za záda a obličejem ji tvrdě přirazil ke zdi.

„Nechte toho!“ zařvala na ně Elena. To by jí ještě tak chybělo, aby se ti dva zabili hned tady a teď. „Damone, pusť ji! Okamžitě!“ damon se hlasitě zachechtal, ale opravdu nechal Desiree na pokoji.

„Doufám, že se mi omluvíš, Desiree. Něco jsem ti totiž donesl.“ Provokativně jí zamával před očima krevní konzervou a nejspíš se u toho dost dobře bavil. Elena sledovala, jak se Desiree svraštila kůže pod očima a jak se jí prodlužují špičáky. Nejspíš měla velký hlad. „Omluv se mi a je tvoje.“

„Ani náhodou. Dej mi ji a nechám tě žít.“ Zavrčela nenávistně. Damon se začal smát, až se za břicho popadal. Eleně to však vůbec nepřišlo vtipné. Proto rychle vstala z postele, vytrhla Damonovi krevní konzervu z rukou a hodila ji Desiree, která se vděčně usmála.

„To není fér.“ Postěžoval si Damon a tvářil se opravdu zklamaně.

„Holky drží spolu!“ zvolala vítězně Desiree, zamávala Damonovi a ještě před tím, než se zavřela v koupelně, na něj vyplázla jazyk.

„Je s ní sranda.“ Poznamenal Damon a plácl sebou do křesla.

„Jo. Když jste si lámali prsty a ruce hrozně jsem se u toho bavila.“ Řekla sarkasticky. Damon jen protočil oči v sloup.

„Co je s tebou? Nemáš být šťastná, že máme na své straně někoho, kdo nám může říct všechno o Katherine?“

„Víš co je se mnou?“ naštvaně se otočila na patě a sklonila se k jeho obličeji. „My si tady v klidu sedíme v hotelu, smějeme se tomu, jak si lámete kosti a neděláme nic proto, abychom je našli! Ještě jsme se ani jednou nespojili s Bonnie! O Katherine nevíme nic! Nezačali jsme pracovat na tom, jak je najdeme. Nevíme nic, Damone! Nic! A ke všemu nás včera přepadli na benzince tři upíři, kteří tě mimochodem málem zabili! Nevíme, kdo je poslal, protože my prostě nevíme vůbec nic…“

„Já vím, kdo je poslal.“ Ozvala se Desiree tichým hlasem. V jedné ruce držela krevní konzervu, druhou si otírala koutky úst.

„KDO?“ vyhrkli téměř současně Damon a Elena.

„Byla to Katherine… že? Ta jedna hnusná mrcha…“ rozčiloval se Damon.

„Ne, Katherine to nebyla.“

„Tak kdo?“ Elena začínala být nervózní. Měla neblahé tušení, že odpověď se jí rozhodně líbit nebude.

„Jedna čarodějka, kterou jsme všichni považovali za mrtvou…“ pronesla zamyšleně, posadila se na zem do tureckého sedu a s nepřítomným pohledem usrkla trochu krve. „Byla vážně mocná. O jejích schopnostech si všechny ostatní čarodějky mohly nechat zdát…“ zarazila se a vytřeštila oči. „Tys ji znala, Eleno!“ zavřískla vyděšeně.

Pohledy Damona a Desiree se teď soustředily na ni. Elena se ale jenom nervózně usmála. „Jediná čarodějka, kterou znám, je Bonnie Bennetová.“

„Proč lžeš, Eleno? Vidím její obličej ve tvých vzpomínkách. Mávala na tebe.“

„Eleno?“ Damon tázavě nadzvedl obočí. „Znala jsi ještě nějakou čarodějku kromě Bonnie?“ Elena nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Des, ona ti nelže.“

„Jak jsi mi to řekl?“ zeptala se ho překvapeně. Než Damon stihl zareagovat, vložila se do rozhovoru Elena.

„Jak vypadala? Když vidíš její obličej v mých vzpomínkách, popiš mi, jak vypadala.“

Desiree se zdála být dost zaskočená, ale rozhodla se vyslyšet Eleninu prosbu. „V obličeji byla hrozně bledá, skoro až bílá. Vážně bílá… jako křída. Měla hrozně tmavé oči. Skoro černé. A dokonale rovné vlasy. Černé. Z jejího výrazu ve tváři šel strach. Měla namodralé rty…“ Eleně se divoce zhoupl žaludek.

„Viděla jsem ji jen jednou…“ významně pohlédla na Damona, který se mračil. „Tehdy na benzince… pamatuješ? Říkala jsem ti, že jsem v zrcadle viděla tu divnou ženu.“

„Je možné, že nás celou dobu sledovala?“ zeptal se Damon směrem k Desiree.

„Vlastně je to celkem pravděpodobné.“

„Takže co budeme dělat?“

„Kontaktujeme Bonnie.“ Řekla rozhodně Elena a zhluboka se nadechla. „Pokud pošle ta čarodějka další upíry, budeme mít starosti jen s tím, abychom je od sebe drželi dál. Spojím se s Bonnie, aby mi řekla, kde jsou. Musíme se tam co nejrychleji dostat.“

„Takže zahajujeme plán ‚Okamžitá záchrana‘?“ Desiree se zvedla ze země a položila konzervu s krví na stolek.

„Ne. Nazval bych to Sebevražedná mise.“ Vyprskl Damon. A prstem namířil Eleně na hrudník. „Ty ses zbláznila, že? Neříkala snad Mabel, že když na druhé straně zůstaneš dlouho, můžou tě najít a ty se pak někde ztratíš? Sakra, Eleno! Nenechám tě to udělat. Už jednou ses vydávala za Katherine, protože jsi to považovala za dobrý plán a nebýt mě, nejspíš by teď tvoje krev proudila v žilách několika upírů.“ Protestoval odhodlaně.

„Přestaň s tím.“ Zaúpěla Elena.

„S čím? S tím, že se tě snažím ochránit?“

„Ano, přesně s tím. Musím něco udělat, Damone. Proč mě prostě nenecháš, abych se s Bonnie na chvíli spojila?“ začínala být dost dopálená.

„Copak ty to nevíš? Musíš se mě ptát na to, proč tě chci chránit?“ rozhodil rukama a došel k ní tak blízko, že se jejich obličeje skoro dotýkaly.

„Já vím, že mě m…“

„Já ti pomůžu, Eleno.“ Ozvala se Desiree opatrně. Damon zavřel oči, ztěžka si povzdechl a bezmocně zakroutil hlavou. Pak poodstoupil od Eleny, otočil se na Desiree a nejspíš se jí chystal něco říct, jenže ona ho nenechala. „Nemusíš se o ni bát, dám na ni pozor. Celou dobu ji budu držet za ruku a nedovolím, aby ji něco stáhlo na druhou stranu.“

„Tohle mě má uklidnit? Vždyť jsi ještě puberťák. Nemůžeš si zahrávat s magií…“

„Damone, upozorňuju tě, že jsem v mnoha ohledech vyspělejší, než se na první pohled může zdát. Stačí jediná myšlenka a budeš se na zemi svíjet ve smrtelných křečích jako červ. Jediná myšlenka a sejmu kouzlo z tvého prstenu. Jedna jediná pitomá myšlenka a život z tebe vyprchá během několika vteřin.“

„Desiree…“ promluvila neklidně Elena a významně na ni pohlédla. „Pomůžeš mi s tím kouzlem?“ zeptala se jí. Desiree přikývla, ale oči nespouštěla z Damona. „Pomůžeš mi teď hned, prosím?“ upřesnila svou prosbu naléhavěji.

„Samozřejmě.“ Konečně odvrátila pohled k Eleně a usmála se.

„U toho já nebudu… odcházím.“ Damon se otočil na patě, těsně prošel kolem Eleny bez jediného povšimnutí a s chladnou lhostejností v očích. Než za sebou zavřel dveře, sykl přes rameno. „Jestli se vrátím a Elena tady nebude, přísahám, že ten, z koho život vyprchá během několika vteřin, budeš ty, Desiree.“ Pak dveře bouchly tak silně, až se lampička na skromném nočním stolku zachvěla.

„Byla bych vážně ráda, kdybyste se k sobě chovali jinak.“ Svěřila se Elena své společnici.

„Já bych byla radši, kdybychom už začaly.“ Desiree se přehrabovala v nějaké tašce a o chvíli později už v ruce držela tři velké kostelní svíce a s jiskřičkami v očích je ukazovala Eleně. „Po cestě sem jsme se s Damonem zastavili v kostele… kostel je totiž svaté místo, upíři tam nemohou ani vkročit, takže tyhle svíce by nám měly poskytnout větší jistotu, že se ti nic nestane. Když budeš tam na druhé straně, nebudou se k tobě moci dostat. Damon se sice netvářil moc nadšeně, že si bereme svíce z kostela, ale… Prostě je máme a to je důležité. Nic se ti nemůže stát.“ Eleně se při jejím přesvědčení nepatrně ulevilo a sledovala, jak Desiree pokládá svíce na podlahu. Pak se ale zamyslela…

„Počkej chvíli… když je kostel považován za svaté místo, kam upíři nemohou vejít, jak ses tam dostala ty? Jsi přece taky upír, nebo ne?“

Desiree pozvedla jedno obočí. „Nechci ti to říkat, protože vím, že nemáš ráda, když to dělá Damon…“ několikrát cvakla zapalovačem a svíčky ihned vzplály jasným vysokým plamenem, díky kterému se celá místnost zalila příjemným tlumeným světlem. Eleně bylo jasné, že to dělá jen proto, aby nemusela hned odpovídat. „Prostě jsem přiměla kněze, aby mi je přinesl… Tak a je to venku!“

„Dobře.“ Přitakala Elena.

„Nezlobíš se?“ Desiree se posadila do prostoru, který vznikl mezi rozestavěnými svícemi, jejichž plamínky vrhaly na stěnu hravé odlesky a natáhla ruku k Eleně. „Vím, že se ti protiví, co my upíři děláme, ale chci ti jen říct, že jsem psychický nátlak nepoužila na nikoho se špatným úmyslem. Nedělám to často a nedělám to ráda, ale někdy je to prostě potřeba a i když vím, že ti tohle na Damonovi vadí, zkus ho pochopit. Dělá jen to, co musí…“

„Nemám důvod se zlobit…“ uklidnila ji a posadila se naproti Desiree. Zkřížila nohy do tureckého sedu. „Jen mě vážně zajímá, proč Damona obhajuješ. Před chvílí jste se navzájem málem pozabíjeli a teď ospravedlňuješ jeho chování. Nerozumím tomu.“

„Možná je to tím, že jsem zčásti upír, takže rozumím jeho potřebám a jeho… neuváženým činům. Sama jsem takové věci dělala, vím, proč chce vypnout všechny své emoce. Vím, proč zabíjí, ale nemůžu ospravedlnit to, co udělal Vicky. A to lámání kostí… nic to není. Vlastně to ani tak moc nebolí…“ usmála se, jako by tím všechno bylo zapomenuto a Elena v jejích hlubokých očích spatřila něhu a porozumění. Desiree byla hodná a jakkoliv nemožné se to zdálo, na Damonovi jí záleželo. Ona ho měla ráda.

Elena se poprvé po dlouhé době pocítila opravdu dobře. Hlavou jí totiž probleskla myšlenka, že kdyby se jí samotné něco stalo, Damon nezůstane sám… bude tady Desiree.

„Ale tobě se nic nestane, takže takové myšlenky jsou naprosto zbytečné.“ Kladla neuvěřitelný důraz na slovo ‚nic‘ a dívala se Eleně do očí. „A teď, pokud jsi připravená, mi podej svou ruku. Potřebujeme krev.“

Elena si lehce poodhrnula rukáv mikiny a obnažila tak své předloktí, na kterém se ještě značily dvě malinké ranky po Damonově kousnutí. Pohledu Desiree tyto jizvičky neunikly. Lehce je přejela ukazováčkem a usmála se. Elena si říkala, že když se takhle usmívá, všechno se hned zdá lepší. Hned jste plní naděje a optimismu.

„Proč se tak usmíváš?“

„Jsem ráda, že znám tebe a Damona… to je vše.“ Lehce pohodila hlavou, aby jí vlasy nepadaly do obličeje a pak, naprosto nepostřehnutelně rychle, vytáhla odněkud nůž a rychlým tahem, který téměř nebolel, rozřízla Eleně kůži na zápěstí. Uchopila ji za ruku a na okamžik se zastavila nad každou svící, aby do ní mohlo natéci pár kapek krve. Každá svíčka při tom zlověstně zasyčela a vyšlehla jasně zeleným plamenem.

Když poslední kapička krve skanula do svíce, Elena by přísahala, že se v místnosti na krátký okamžik zvedl vítr a rozcuchal jí vlasy vzadu na hlavě. Celkově se atmosféra v hotelovém pokoji proměnila. Z výrazných plamenů, ze kterých ještě před chvílí sálalo neuvěřitelné teplo, se staly jen vyděšeně třepotající se plamínky. Ochladilo se a Elena znervózněla. Jen na kratičký okamžik si dovolila pochybovat o správnosti toho, co se chystá udělat. Na další pochybnosti nebyl čas, Desiree totiž Elenu pevně chytla za ruku a lehce pokynula hlavou.

Elena pomalu zavírala oči a byla vděčná za to, že není sama. Musela se soustředit na Bonnie, takže si vybavila její obličej, ve kterém se zračila radost. Představovala si usmívající se nejlepší kamarádku, ne vyděšenou dívku, která ji prosila o záchranu. Bonnie se zubila od ucha k uchu a její dlouhé hnědé vlasy jí padaly do obličeje. Vzpomínala na to, jak spolu sedávaly v Grillu a smály se. V době, když ještě všechno bylo v pořádku, kdy v Mystic Falls nebyli upíři…

„Ahoj, Eleno.“ Ozvalo se znenadání za jejími zády. Prudce sebou trhla a se zatajeným dechem se otočila. Rozhodně teď nebyla v hotelu a nikde poblíž neviděla Desiree, jen stále cítila, že drží její ruku. Jako by ji držel duch. A pak pohlédla na osobu stojící před sebou.

„Bonnie!“ vykřikla zděšeně a udělala několik váhavých kroků vpřed, aby se mohla ujistit, že je její kamarádka v pořádku. „Co se ti stalo?“ dlaně se jí třásly, když je pokládala Bonnie na propadlé tváře.

„Jsem vyčerpaná, Eleno.“ Odpověděla a posadila se. Posadila? Elena si vůbec nevšimla, že se někde v její blízkosti nachází mohutná mramorová lavička a přímo naproti ní obrovská fontána se zurčící, jako křišťál čistou vodou. Dominantou fontány byla socha ve tvaru anděla s proděravělými křídly. Elena tím dílem byla fascinována, i když v něm spatřovala jistou dávku nebezpečí.

„Eleno? Nemáš moc času, za chvíli si všimnou, že jsi tady. Ale jsem ráda, že ses se mnou spojila.“ Poklepala na místo vedle sebe a Elena ihned uposlechla. Posadila se vedle Bonnie, ještě jednou se podívala do jejího vyhublého obličeje a pak ji objala kolem ramen.

„Bonnie, našla jsem někoho, kdo mi pomůže vás najít. Nebude to trvat dlouho a dostaneme se k vám. Jen mi řekni… kde je Stefan? Je v pořádku? A jak se má Matt? Ublížili vám? A kde vás drží, Bonnie?“

„To je moc otázek. Nemůžu ti odpovědět na všechny. Poslouchají mě, hlídají mě, abych se nepokusila s tebou spojit. Zkoušela jsem to, Eleno, ale…“ zarazila se a v očích se jí zableskly slzy.

„Co Bonnie?“

„Donutili Matta, aby se napil jejich krve a vyhrožovali mi, že pokud se s tebou ještě jednou pokusím navázat kontakt, zabijí ho. Pokud ho zabijí a on v sobě bude mít upíří krev, stane se taky upírem a oni vědí, že tohle se mi jako čarodějce příčí. Nikdy bych to nedopustila, a tak jsem se o žádný kontakt nepokoušela.“ Elena ji konejšivě pohladila po vlasech a stále dokola si opakovala, že nesmí začít brečet.

„A Stefan?“

„Neubližují mu. Pokud vím, starají se o něj dobře. Ale Eleno, musíš si pospíšit.“ Naléhala a stiskla jí stejnou ruku, kterou někde na druhé straně silně držela i Desiree. Elenu tento dvojitý stisk bolel, ale nedala na sobě nic znát. Bonnie si však všimla něčeho, co ji trochu uklidnilo. „Našla jsi druhou čarodějku! To je skvělé! Cítím ji. Snaží se tě udržet na své straně. Nechce tě tady nechat.“

„Bonnie, řekni mi, kde jste… Mám nápovědy, od kterých se mám odpíchnout, ale jsem celkem bezradná. Mám se sžít s Katherine, zaměřit se na její minulost, na počátky toho, když se v Mystic Falls objevili upíři, ale nevím, jak pravda o Katherine a její život souvisí s tím, že vás unesla za pomocí jiné čarodějky.“

Bonnie se zarazila a nechápavě nakrčila čelo. Elena měla pocit, že je tady jeden podstatný detail, který jí uniká.

„Ne, Eleno, nechápeš to…“ promluvila klidně, ale šlo poznat, že ji tato skutečnost dost znepokojuje.

„Co mi uniklo?“ vyzvídala dychtivě Elena a začínala se cítit hloupě. Určitě přehlédla něco důležitého a teď za to její kamarádi zaplatí.

„Katherine není ta, která nás tu drží, Eleno.“ Konstatovala smutně Bonnie a pohlédla na fontánu s monumentální podobiznou anděla. „Nejde tady tak úplně o Katherine, spíš o někoho z jejího života… Vrať se na začátek!“ zarazila se a pohlédla přes rameno.

Elena cítila, jak stisk Desiree stále zesiluje a věděla, že je tady moc dlouho. Už o ní ví. Chtějí ji stáhnout sem…

„Musíš jít! Začni u toho, jak se Katherine stala upírem!“ křičela na ni Bonnie. Její oči teď byly jako dvě zrcadla, ve kterých se zračí skutečný, obrovský strach.

„Bonnie! Počkej ještě chvíli!“ snažila se zadržet svou kamarádku, která se pomalu vzdalovala. „Koho to vlastně hledám? Kde jste, Bonnie? Kde vás drží? Popiš mi to místo!“

„Eleno, hned odsud vypadni!“ zaječela ještě naposled kamarádka a byla pryč. Elena se soustředila na to, aby ji odsud Desiree dostala, ale něco ji popadlo zezadu za ramena a odhodilo na zem. Při dopadu na tvrdou zem se jí nic nestalo, ale v okamžiku, kdy spatřila tvora před sebou, se jí zatočila hlava.

To, co ještě před pár okamžiky byla nádherná, neskutečně realistická socha ve fontáně, se před ní tyčilo v celé své kráse. Ano, skutečně kráse. Byl to krásný muž s poraněnými křídly. Anděl? To nevěděla. Jen ležela na zemi a vzhlížela k němu. Úplně zapomněla na to, že by se měla vrátit k Desiree a Damonovi…

Damon?

Damon! Slíbila mu přece, že se jí nic nestane! Slíbila mu, že se neztratí ve světě… kde to vlastně byla? Nemohla tady zůstat, nemohla opustit Damona. Nemohla dopustit, aby zabil Desiree poté, co uvidí, že se Elena ze svého malého dobrodružství nevrátila.

„Desiree! Vezmi mě zpátky!“ zakřičela do pološera a vyskočila na nohy. Stvoření podobné padlému andělu vypadalo nehybně, a tak využila situace a dala se na zběsilý úprk neznámo kam. Pak ucítila silné škubnutí v zápěstí a věděla, že Desiree ji táhne zpátky. A cítila ještě něco… jen to umět pojmenovat.

Byl to neskutečný chlad, který ji paralyzoval od krku do pasu. Cítila zimu a zároveň teplo. Ne, nebylo to teplo. Byl to spalující žár. A pak přišla bolest. Elena ječela bolestí, a když otevřela oči, zjistila, že leží obličejem k zemi a dvě chladné ruce jí opatrně sahají na záda.

„Eleno! Eleno…“ Desiree tiše naříkala, vzlykala a lehce se dotýkala bolestivých míst. Elena nepřestávala křičet, ta bolest se vážně nedala vydržet. „Eleno? Kdo ti to udělal?“

Nebyla schopna jediného slova. Slzy jí z očí tryskaly samovolně, ani si nebyla vědoma, kdy začala plakat. Nehty zatínala do hrubého vínového koberce. Matně viděla pohasínající světla svící a jediné, na co dokázala myslet, byl fakt, že tam zůstala dlouho. Moc dlouho.

„ELENO!“ jeho hlas se nesl prostorem jako nikdy nekončící ozvěna.

„Dam… Damone.“ Dostat ze sebe tohle jediné slůvko bylo nesmírně těžké a únavné!

„Eleno, napij se.“ Přikázal tvrdým hlasem. Poklekl vedle její hlavy, kousnul se do svého zápěstí a přiložil jí ho k ústům. Elena byla nazlobená. Věděla, že o ni má obrovský strach, ale Damon své emoce nechtěl dávat najevo. A ani teď tomu nebylo jinak. Tvářil se, že ho to ve skutečnosti ani nezajímá, ale ten strach, by mohla ochutnat na špičce jazyka. „Moje krev pomůže zahojit to zranění. Tak dělej. Dost to krvácí, Eleno.“

Přičichla si k jeho krvi, což rozhodně neměla dělat. Žaludek udělal několik salt, ale zvracet nemohla. „Nemůžu se napít. Nejde to…“ zachraptěla a zhrozila se, když v ústech ucítila krev. Tahle ale nebyla Damonova, byla její… „Damone!“ vypískla přidušeně a pak začala dávivě kašlat. Prskala kolem sebe krev, ale Damonovi to bylo jedno. S odhodlaným výrazem jí násilím přitiskl zápěstí ke rtům.

„Řekl jsem, pij.“ Co mohla nadělat proti upírovi, ještě ke všemu když byla zraněná? Opatrně kapku ochutnala a myslela, že si vyzvrací žaludek samotný. Přesto se ale donutila a napila se. Ignorovala vzdouvající se pocit nelibosti a s velkými obtížemi polykala drobné doušky. „To je ono, Eleno. Vezmi si, kolik potřebuješ.“ Pobízel ji.

„Damone, tady ani upíří krev nepomůže… musíme… musíme zavolat sanitku. Ty rány se nehojí… nehojí se to.“ Elena dočista opomněla fakt, že v místnosti je s nimi i Desiree. Chtěla by se jí omluvit, za to, že tam zůstávala tak dlouho. To jen díky své vlastní hlouposti se jí tohle stalo.

„Zavolej sanitku. Hned.“ Rozhodl a chytl křičící Elenu za ruku. Neměla vůbec sílu, aby opětovala jeho stisk. Sotva držela víčka otevřená, aby mu viděla do tváře.

„Bolí to.“ Zavzlykala a znovu se rozkašlala. Ten bublavý zvuk vycházející z jejího hrdla byl odporný. „Umírám, že?“ vážně tu myšlenku vyslovila nahlas?

„Hloupost.“ Ušklíbl se Damon. Víc neřekl.
„Můžu zavřít oči? Chce se mi spát.“

„Ne, to teda nemůžeš. Zůstaň vzhůru. Dívej se na mě, rozumíš? Jsem tady. I Desiree je tady.“ Pokynul hlavou někam, kam Elena neviděla. Během vteřiny před ní klečela i Desiree. Ruce měla zakrvácené, pramínky vlasů slepené zasychající krví a v obličeji teď byla zelená asi jako trávník na golfovém hřišti.

„Nemůžu… bolí to. Vážně mě to bolí!“ šeptala. „Chci si zdřímnout…“ pohlédla přitom na Damona, ale ten nesouhlasně zatřásl hlavou. Sáhl jí na krk a strhl řetízek s přívěškem se sporýšem.

„Podívej se na mě.“ Přikázal jí. Zamrkala. „Nechce se ti spát. Zůstaneš vzhůru.“ Věděla, že použil svou ovlivňovací schopnost. V hlavě měla od té chvíle prázdno, až na jednu myšlenku… Nechce se jí spát.

Zaslala: Lindsay